Maxmilián I.: Rytíř, milenec a věčný dlužník

Maxmilián byl sice druhorozeným, ale prvním přeživším synem císařského páru. Byl to bohém, naprosto odlišný od svého introvertního otce. Od mládí miloval zábavu, turnaje, plesy a lov, především však společnost žen. Nemusely být ani krásné, hlavně že byly vstřícné. Výsledkem Maxmiliánových návštěv dámských ložnic bylo několik desítek nemanželských potomků. Přitom byl velmi zbožný a chtěl se stát papežem.

Zásluhou matky Eleonory, která proti manželově vůli dbala rad papeže Pia II., jenž v Maxmiliánovi záhy rozpoznal bystrého ducha, se malému princi dostalo všestranného vzdělání. Plynně hovořil sedmi jazyky, je autorem řady autobiografických děl a štědře podporoval učence a umělce své doby, například Albrechta Dürera. Byl otevřený humanistickému smýšlení a oceňoval technický i vědecký pokrok. Přes svůj všeobecný rozhled však konflikty řešil raději válkou, než aby čekal na diplomatické řešení.

Mladý Maxmilián byl velice pohledný a přitažlivý muž. Typická habsburská fyziognomie se u něj nijak neprojevila. Měl světlé, módně zkadeřené vlasy a modré oči. Po otci zdědil vysokou atletickou postavu, po matce světlou pleť a růžové tváře. Plně si uvědomoval svůj vznešený původ a za sebeprezentaci vydával nemalé prostředky; neváhal se kvůli ní ani zadlužit. Už na cestu za nevěstou si musel půjčit u bankovního domu Fuggerů a broušený drahokam, který nevěstě daroval, si pro změnu vypůjčil z otcovy sbírky. O jeho marnivosti a ješitnosti svědčí také jeho nejvýznamnější autobiografický spis Moudrý král. S oblibou se nechával oslovovat jako poslední rytíř. Není proto divu, že do dějin vstoupil více svou úspěšnou sňatkovou politikou než válkami. Už jeho první sňatek s Marií Burgundskou, dcerou vévody Karla Smělého, byl obrovským úspěchem, i když na něm měl zásluhu spíše jeho otec a touha burgundských vévodů získat královský titul, k němuž by jim Habsburkové jako králové říše mohli pomoci. Svazek této dvojice vešel do dějin jako evropská svatba obrů. Přestože šlo o mocenskou kalkulaci, manželství Marie a Maxmiliána se stalo jedním z nejslavnějších vztahů pozdního středověku.

Manželství bylo šťastné, ale trvalo pouze pět let. Poté Marie tragicky zemřela. Pro Maxmiliána to byla velmi bolestná ztráta, která mu přinesla nejen smutek, ale také problémy s burgundským dědictvím, protože zdejší šlechta ho odmítala přijmout. Celých jedenáct let Maxmilián prosazoval své zájmy bojem. Nejvzpurnější byly Bruggy a Gent, kde Maxmiliána, tehdy již římsko-německého krále, dokonce zajali a na pět měsíců uvěznili. Až papežská klatba a vojenský zákrok jeho otce Fridricha III. přiměly rebely, aby Maxmiliána propustili. K jeho věznění se váže úsměvná historka. Po smrti manželky Marie nacházel Maxmilián útěchu u přítele a dvorního šaška Kunze von der Rosena, vlastním jménem Kunze Rösslina. Byl to muž malé, necelých 150 centimetrů vysoké postavy, který stál svému pánu mnoho let věrně po boku a jako jediný ho dokázal v nejtěžších hodinách alespoň trochu pobavit. Roku 1488 se pokusil svého pána osvobodit z vězení v Bruggách. V převlečení za kněze se nechal odnést k Maxmiliánovi a chtěl si s ním v cele vyměnit oblečení. Nemusíme mít příliš bujnou fantazii, abychom si představili, jak by vysoký Maxmilián vypadal v oděvu falešného kněze měřícího 150 centimetrů. Habsburk tento bizarní nápad odmítl a poslal svého dvorního blázna pryč.

Po smrti otce roku 1493 převzal Maxmilián vládu v říši. Za své sídelní město si zvolil Innsbruck, často však pobýval také ve své rezidenci v Augsburgu. Habsburské území nikdy předtím nebylo tak rozsáhlé, ale zároveň nikdy předtím neměl císař tak prázdnou kapsu. Nabízelo se jediné řešení finančních problémů: svatba. Roku 1490 se Maxmilián zasnoubil s vévodkyní Annou Bretaňskou, dědičkou posledního bretaňského vévody. S Habsburkem byla oddána v zastoupení a doufala, že si tím uchová nezávislost svého vévodství. Proč se Maxmilián ženil na dálku? Stále pronásledoval Uhry, kteří pokračovali v bojích v Dolním Rakousku. Pověřil proto jednoho ze svých vyslanců, aby ho zastoupil a podle tradice vsunul holou nohu do lože třiadvacetileté vévodkyně Anny. Symbolika tohoto rituálu působí poněkud komicky. Stejně to nebylo nic platné. Francouzský král se vzepřel spojení Rakouska a Bretaně a dotlačil Annu Bretaňskou k anulování sňatku. Po krachu nekonzumovaného manželství s nejbohatší nevěstou Evropy padla volba na osiřelou Bianku Marii Sforzu. Maxmilián musel hodně přimhouřit oči, aby pominul, že Bianka je dcerou pouhého vévody, kterého nazýval žoldnéřským důstojníkem. Šlo tedy o stavovsky nerovný sňatek. Ale 300 tisíc zlatých věna na ruku a dalších 100 tisíc po jmenování jejího poručníka milánským vévodou by zavřelo oko i Bystrozrakému. Přepychová svatba byla připravena v Miláně, ale ženich se nedostavil. Nechal se oddat v zastoupení. Zastupoval ho bratranec Kryštof, pouhý markrabě bádenský. Snad to mělo znevážit svatební obřad, při němž chtěl rod Sforzů zadluženému římsko-německému králi předvést své bohatství.

Bianka nebyla příliš hezká ani inteligentní a Maxmilián o ní říkal, že je marnivá, nevychovaná, upovídaná a nepořádná. Zřejmě se však zamilovala do pověsti o krásném rytíři, a tak se za ním vydala přes Alpy. V mrazivém Innsbrucku na něj čekala čtyři měsíce, než si na ni udělal čas a splnil manželské povinnosti. Maxmilián jako by zkoušel, co všechno Blančino okouzlení jeho zjevem vydrží, a nikam nepospíchal. Na svatební hostinu pozval svou milenku, vedle níž seděl, zatímco druhou rukou držel svou manželku. Místo do ložnice své ženy častěji chodil za svými „spolunocležnicemi“, jak jim říkal. Jakmile rozfofroval manželčino věno, jeho zájem o Bianku úplně opadl. Dokonce ji nechával jako zástavu za dluhy, které nadělal. Není proto divu, že manželství zůstalo bezdětné. Když nezaseješ, nesklidíš. Odcizení manželů došlo tak daleko, že Maxmilián nepřijel ani na manželčin pohřeb.

Kvůli vysokým výdajům na sebechválu a nákladnému životnímu stylu byl Maxmilián neustále zadlužený. Kronikáři tvrdí, že pokaždé, když si chtěl při oficiálních příležitostech obléknout svou přepychovou zbroj, musel ji nejprve vyzvednout ze zastavárny. Až do smrti si také zachoval pověst urozeného příživníka. Když se svou družinou zaklepal na bránu nějakého města, většinou ho vpustili dovnitř, ale předem všichni věděli, že za ubytování, jídlo a pití pro sebe ani svou družinu nezaplatí. Jeho zvyk zmizet dříve, než na něm různí věřitelé začali vymáhat peníze, mu vynesl přezdívku císař na úprku. Maxmilián proto začal hledat trvalejší zdroje financí a rozhodl se zúročit to nejvzácnější, co měl: své děti, jejichž prostřednictvím se spojil se španělským královským párem.

Poslední rytíř středověku, něžný romantik v manželství se svou velkou láskou Marií Burgundskou a strategicky uvažující kuplíř vlastních dětí byl ve skutečnosti posedlý prezentací své osoby a celý život pracoval na legendě o sobě. Například přijel na lov kamzíků do Tyrol a v nápadném oblečení tam skákal po skalách, aby ho přihlížející mohli hlasitě obdivovat. Roku 1492 se před jásajícím davem postavil na hlavu na nejvyšší věži chrámu v Ulmu, údajně ve výšce asi 70 metrů. Nechal vytvořit a na různých místech rozvěsit plakáty se svým portrétem, hřívou vlasů a křivým nosem. Mezi lidmi rozdával texty o svých úspěších u žen a vlastní statečnosti. Ve svých autobiografických hrdinských eposech vyprávěl o své rytířské povaze.

Když byl Maxmilián starý, fyzicky oslabený, pokorný a možná i trochu dementní, přikázal několik týdnů před smrtí, aby mu po smrti ostříhali vlasy, vylámali zuby a jeho bezduché tělo zbičovali. Na smrt se připravoval dlouho a pro jistotu s sebou všude vozil rakev. Maxmilián zemřel cestou z Innsbrucku do Lince na hradě ve Welsu, pravděpodobně na rakovinu střev. Pohřben je v kapli svatého Jiří ve Vídeňském Novém Městě. Jeho srdce bylo vyňato z těla, převezeno ve schránce do Brugg a pohřbeno v sarkofágu vedle Marie Burgundské. Císařova prázdná hrobka se nachází v Hofkirche v Innsbrucku, kde ji nechal postavit jeho vnuk Ferdinand I.

první manželka římsko-německého krále Maxmiliána I. Habsburského, jediná dcera burgundského vévody Karla I. Smělého a jeho druhé manželky Isabely Bourbonské.

Marie se narodila 13. února 1457 v Bruselu. Matka jí brzy zemřela a otec se oženil podruhé se sestrou anglického krále, Markétou z Yorku. Snad kvůli vlastní bezdětnosti si nová matka nevlastní dceru oblíbila. Stala se jí nejen matkou, ale později také přítelkyní, která se po celý život starala o její štěstí. Na středověk to byl neobvyklý vztah.

Jelikož měl vévoda Karel neustálé spory s místními stavy, nechal Marii na důkaz svých dobrých úmyslů v Gentu jako rukojmí. Zatímco dcera seděla ve vězení, začal pro ni vybírat ženicha. Zájemců o krásnou dívku a jedinou dědičku vévodství bylo mnoho. Z výběrového řízení nakonec vyšli vítězně synové dvou věčných rivalů: francouzského krále a římského císaře. Oba byli dostatečně důstojní, aby se přiženili do vévodské rodiny. Nakonec došlo ke vzácné shodě otce a dcery. Karel Smělý viděl ve spříznění s císařskou rodinou Habsburků větší šanci na získání královského titulu, po němž dlouho toužil. Marie zase bezpodmínečně chtěla Maxmiliána, šarmantního prince s pověstí galantního znalce žen. Roku 1473 byla v Bruselu na bouřlivé hostině oběma opilými otci sepsána předmanželská smlouva a roku 1477 se v Bruggách konala svatba v zastoupení. Teprve poté se Maxmilián vydal za nevěstou. Lakomý císař Fridrich III. však šetřil i na synově cestě, a tak se Maxmilián začátkem července 1477 ocitl v Kolíně nad Rýnem zcela bez prostředků. Vůbec mu nepřipadalo nemorální požádat o pomoc svou nastávající. Ta se svěřila maceše a dobrácká budoucí tchyně poslala ženichovi 100 tisíc tolarů, aby mohl pokračovat v cestě. Maxmilián po čtyřech týdnech pobytu v Kolíně zaplatil nadělané dluhy a v polovině srpna dorazil do Gentu, kde na něj čekala roztoužená Marie, tehdy již burgundská vévodkyně. Když se Maxmilián s Marií poprvé setkali, musel to být podle líčení současníků magický okamžik. Oba krásní mladí lidé se do sebe na první pohled zamilovali. Po prvních rozpacích Marie radostně zvolala: „Buď vítán, nejušlechtilejší muži německé krve, po němž mé srdce tak dlouho toužilo!“ Následoval sympatický burgundský zvyk, při němž dívka na znamení lásky ukryla na svém těle pod šaty květinu, kterou měl vyvolený najít. I bohémskému Maxmiliánovi se jistě rozechvěly zpocené ruce a rozbušilo srdce, když po důkladném hledání vytáhl z jejího živůtku růžový karafiát. Marie se k němu s plachým úsměvem přitiskla a nechala se obejmout. Nakonec ji mladý princ podle tradičního zvyku požádal po útrapách na cestě o sladkou odměnu lásky.

Tady se fantazii čtenáře o možném výkladu meze nekladou. Pravděpodobně však šlo jen o rychlý, plachý polibek na ústa, protože už to, co snoubenci předvedli předtím, bylo v 15. století za hranou. Ještě v den Maxmiliánova příjezdu podepsali snoubenci svatební smlouvu, podle níž měli oba vládnout rovnocenně a společně. Po následné svatební hostině spolu odešli do jedné komnaty, což znamená, že nečekali na požehnání církve a manželství zkonzumovali.

Svatební obřad vykonal druhý den ráno v zámecké kapli biskup z Tournai. Marie byla krásná nevěsta s dlouhými hnědými vlasy. Měla na sobě bílé šaty z těžkého hedvábí vyšívané zlatem, pásek posázený drahokamy, hermelínovou pláštěnku a korunu. Maxmilián se vedle ní objevil ve stříbrné zbroji jako rytíř z pohádky. Po obřadu předal Maxmilián manželce třináct zlatých mincí jako symbol své ochoty vždy se o ni starat. Poté se novomanželé pevně objali, jako by se už nikdy nechtěli pustit.

Během následující oficiální svatební noci se podle špehů naslouchajících za dveřmi následník trůnu choval jako manžel a opravdový muž. V dalších dnech se na počest novomanželů pořádaly bujaré slavnosti a turnaje. V polovině září 1477 odkázala zamilovaná Marie manželovi pro případ své smrti bez potomků celý majetek.

Marie neuměla ani slovo německy, a tak se manželé zpočátku dorozumívali latinsky. Maxmilián se však více věnoval rytířskému způsobu života než učení, takže latinu ovládal jen lámaně. Není se čemu divit, když vyznání lásky „Maria, dilectus meus, es tu solus“ po bujaré noci zní spíše jako modlitba. Maxmilián byl ovšem bystrý a brzy se naučil slušně francouzsky a vlámsky. Marie se naopak nikdy německy nenaučila. Zato uměla milovaného muže skvěle rozmazlovat. Nechávala mu podávat nejvybranější jídla a často ho láskyplně obdarovávala. Večer společně se svou družinou zpívali, tančili a hráli různé hry. Jindy zase seděli ve dvou před krbem, zahaleni do kožešin. To už zní jako opsané z jihoamerické telenovely. Tato romantická love story však trvala pouhých pět let. Po narození syna Filipa a dcery Markéty byla Marie v březnu 1482 opět těhotná. Přesto se v tomto stavu zúčastnila v Bruggách lovu se sokoly, při němž spadla z koně. V bezvědomí ji dopravili do blízkého zámku Prinsenhof. Tam se nakrátko probrala a ujistila manžela, že je zcela v pořádku. Z cudnosti prý odmítla, aby jí lékař vyšetřil zranění na stehně. Poté však dostala horečku a trpěla silnými bolestmi. V následujících dnech se Maxmilián nehnul od manželčina lože. Držel ji za ruku a něžně k ní promlouval. Veškerá snaha a péče však byly marné. Umírající Marie se ještě stačila rozloučit s rodinou a přáteli, omluvila se za trápení, které snad někomu způsobila, a 27. března 1482 zemřela na vnitřní krvácení způsobené potratem po pádu z koně. Zanechala po sobě srdceryvně plačícího manžela, který jí při posledním polibku slíbil: „Dokud budu živ, nikdy na tuto svou ženu nezapomenu.“ Maxmilián už údajně nikdy nebyl schopen jinou ženu upřímně milovat. Po celý život střežil vše, co mu Marii připomínalo, a dodnes se proto dochovalo mnoho drobností z jejího života. Marie Burgundská byla pohřbena v chrámu Panny Marie v Bruggách.

císařovna Svaté říše římské, milánská princezna, savojská vévodkyně a třetí manželka Maxmiliána I.; dcera milánského vévody Galeazza Marie Sforzy a jeho druhé ženy Bony Savojské.

Bianka se narodila vévodskému páru 5. dubna 1472 v Pavii. Bylo jí čtyři a půl roku, když byl její otec zavražděn. Od té doby vyrůstala na přepychovém dvoře svého strýce Lodovica, který byl regentem jejího staršího bratra Giana. Život zde byl pestrý. Strýc byl mecenášem mnoha význačných umělců, mezi něž patřil také věhlasný Leonardo da Vinci. Na vzdělání malé princezny se však šetřilo. Vyučena byla především v ručních pracích, z nichž ji nejvíce bavilo vyšívání. Za vše hovoří skutečnost, že kromě peněz dostala od strýce věnem devět tisíc jehel a šest stříbrných náprstků.

Bianka nebyla žádná oslnivá krasavice. Byla značně naivní a nižší inteligenci maskovala velkou upovídaností. Bohaté věno slibované jejím strýcem jí však výrazně přidávalo na atraktivitě a činilo z ní žádanou partii. Lodovico toho chtěl využít ve svůj prospěch. Už ve dvou letech ji provdal za jedenáctiletého savojského vévodu, který však roku 1482 zemřel. Poté se o ruku ovdovělé princezničky ucházela řada nápadníků. Mezi nimi byli Albrecht IV. Bavorský i nemanželský syn uherského krále Matyáše Korvína. Lodovico však mířil výš. Jako vhodný nápadník se mu jevil ovdovělý syn císaře Fridricha III., Maxmilián. Císař byl ale proti, a tak ke sňatku došlo až po jeho smrti.

Lodovico musel dvacetiletou Bianku dlouho přemlouvat, aby se provdala za vdovce s pověstí sukničkáře, a Maxmiliána zase musel ke stavovsky nerovnému sňatku nalákat obrovským věnem nevěsty. Svatební smlouva byla nakonec výhodná pro obě strany. Lodovico měl získat vytoužený vévodský titul, který náležel jeho synovci, a ženich 400 tisíc dukátů věna, což se neustále zadluženému Maxmiliánovi hodilo. Nevěsta navíc dostala výbavu v hodnotě nejméně dalších 400 tisíc dukátů, která byla vystavena v den svatby. Biance měly být doživotně poskytovány příjmy z panství Leoben, Judenburg, Klosterneuburg a Pordenone. Maxmiliánovu lásku si však Bianka nekoupila ani za všechny dukáty. Ženich se neobtěžoval přijít osobně na svatbu a nechal se zastoupit bratrancem Kryštofem Bádenským, pouhým markrabětem. Svatební obřad však zastínila následující nádherná až výstřední slavnost, kterou organizoval čtyřicetiletý všestranný génius Leonardo da Vinci, tehdy působící ve vévodských službách.

Mladá Bianka brzy poznala, že ji manžel nejen nemiluje, ale považuje ji za přítěž. Cesta z Milána do nové vlasti trvala přes čtyři měsíce, protože Maxmilián neustále měnil místo jejich prvního setkání. Doprovod ji nakonec přivezl do Innsbrucku na dvůr tyrolského hraběte Zikmunda. Zde se spřátelila s jeho mladou ženou Kateřinou a čekala, až se s ní novomanžel rozhodne setkat. Manželé se poprvé setkali 9. března 1494 v Hallu. Maxmilián zde opět zkoušel, co jeho novomanželka vydrží, když na svatební hostinu pozval také svou milenku, která vedle něj celou dobu seděla a výtečně se bavila.

Biančino manželství s Maxmiliánem nebylo šťastné. Lze říci, že Bianka byla nejpolitováníhodnější císařovnou ze všech. Manžel její věno brzy rozházel, a když došly dukáty, přestala pro něj mít jakoukoli cenu. Neustále ji srovnával se svou první ženou Marií Burgundskou, jíž se Bianka nemohla ničím vyrovnat. Se svou neradostnou situací se Bianka vyrovnávala nezřízenou konzumací jídla a začala rychle tloustnout, čímž manžela odpuzovala ještě více. Maxmilián ji často nechával v některém městě jako zástavu za dluhy, které tam společně nadělali. Když ji nevyplatil, věřitelé si vylévali vztek na nebohé císařovně. Nutno ovšem napsat, že Bianka se v rozhazování peněz a marnotratnosti svému manželovi přinejmenším vyrovnala. Během pobytu v nizozemském Mechelenu na oslavě plnoletosti Maxmiliánova syna z prvního manželství dokázala za jediný den utratit tři tisíce zlatých, tedy přibližně deset kilogramů drahého kovu. Svůj mlsný jazyk také nešidila, když si jako něco malého k zakousnutí nechala připravit restované husí jazýčky.

Jen jednou vstoupila Bianka aktivně do politiky, a to v době takzvané švábské války, kdy sháněla peníze pro najaté vojsko. Nebyla úspěšná a Maxmilián to dával za vinu její neschopnosti, ačkoli sám také žádné finance nesehnal. Postupem času se Biančina situace v manželství stále zhoršovala. Musela snášet manželovy eskapády s milenkami i jejich přítomnost v císařské domácnosti. Vrcholem bylo nakažení syfilidou, kterou měl Maxmilián přenést ze svých milenek na Bianku. V důsledku toho prý nemohla mít děti, což jí Maxmilián opět vyčítal. Roku 1500 dokonce svou manželku vykázal od dvora v Augsburgu a Bianka musela dožít v Rakousku. Zcela bez peněz zde chodila ve starých šatech a měla potíže najít střechu nad hlavou, protože každý dobře věděl, že její pobyt bude na dluh.

Bianka sice občas dostávala od manžela sliby, ty se však ukázaly jako plané. Maxmilián ji nakonec nevzal ani do Tridentu, kde přijal titul císaře. Všechny ústrky a ponižování se podepsaly na Biančině zdraví, které se rok od roku zhoršovalo. Často trpěla horečkami, což lékaři přičítali hltavému a nestřídmému jídlu a nadměrnému pojídání hlemýžďů. Odmítala však veškeré rady i lékařskou péči. Utrápená nevydařeným manželstvím, nakažená syfilidou a sužovaná nemocí zažívacího ústrojí zemřela v horečkách 31. prosince 1510 na vévodském dvoře v Innsbrucku ve věku pouhých 38 let. Pochována byla v cisterciáckém klášteře Stams. Její manžel, císař Maxmilián, se ani neobtěžoval zúčastnit se pohřbu.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY