Rudolf II.: Podivínský císař, který udělal z Prahy centrum Evropy

Císařem Svaté říše římské se Rudolf stal po smrti svého otce roku 1576 ve čtyřiadvaceti letech. Už jako mladý muž působil zdrženlivě, citlivě a obtížně přístupně. Španělská výchova v něm upevnila přísnou dvorskou etiketu i silný smysl pro panovnickou důstojnost. Současníci popisovali jeho upravený vzhled, výrazné habsburské rysy a pronikavý pohled. Zároveň si všímali střídání období velkého pracovního zaujetí s únavou, melancholií a uzavřeností.

Rudolfův zdravotní stav nebyl dobrý. Trpěl zažívacími obtížemi, nespavostí, bolestmi a později také dnou. Od konce 90. let 16. století se prohlubovaly jeho deprese, nedůvěřivost a sklon k izolaci. Moderní autoři uvažovali o různých diagnózách, žádnou z nich však nelze po staletích stanovit s jistotou.

Antropologický výzkum Rudolfových ostatků upozornil na výraznou dědičnou vadu čelistí, špatný stav chrupu a známky některých chronických onemocnění. Tvrzení, že císař prokazatelně trpěl syfilidou v posledním stadiu nebo zemřel na delirium tremens, je předmětem sporů a nelze je vydávat za bezpečně doložený fakt. Jeho psychické obtíže mohly mít více příčin – dědičné předpoklady, dlouhodobý stres, tělesné nemoci i osamělý způsob života. Dobové zprávy potvrzují, že často jedl o samotě, trpěl bolestmi žaludku a stále více omezoval kontakt s lidmi.

Roku 1583 přenesl Rudolf císařský dvůr z Vídně do Prahy. Nešlo o útěk před předpovězeným zemětřesením, jak praví oblíbená legenda. Praha ležela ve výhodné poloze uvnitř habsburských zemí, byla vzdálenější od osmanské hranice a Rudolfovi poskytovala prostředí, které mu osobně vyhovovalo. Za jeho vlády se stala jedním z nejvýznamnějších evropských center umění a vědy. Císař podporoval astronomy Tychona Braha a Johannesa Keplera, skladatele Philippa de Monteho i umělce Giuseppe Arcimbolda, Hanse von Aachen, Bartholomea Sprangera a Adriana de Vriese. Budoval rozsáhlou sbírku obrazů, soch, přírodnin, vědeckých přístrojů a dalších vzácností.

Rudolfův pražský dvůr přitahoval učence, umělce, řemeslníky i dobrodruhy z mnoha evropských zemí. Vedle uznávaných vědců a umělců se na dvoře pohybovali také astrologové, alchymisté a lidé slibující výrobu zlata či zázračných léčiv. Rudolfův zájem o alchymii odpovídal dobovému propojení přírodního bádání, medicíny a hermetických nauk. Anglický učenec John Dee pobýval v Čechách se svým společníkem Edwardem Kelleym, většinu času však mimo přímé císařské služby. Do vězení se později dostal Kelley, nikoli Dee, a to po konfliktech a nesplněných slibech. Film Císařův pekař a Pekařův císař využil skutečné prostředí Rudolfovy Prahy, jeho postavy a děj jsou však převážně uměleckou fikcí. Císařova rostoucí nedůvěřivost měla reálný politický základ: jeho bratr Matyáš postupně soustřeďoval opozici proti jeho vládě.

Dva měsíce po smrti Maxmiliána II. vydal Rudolf nový dvorský řád, který vymezoval funkce a odměny početného císařského dvora. Patřili k němu úředníci, šlechtici v osobních službách panovníka, stráž, umělci, řemeslníci, kuchaři i ošetřovatelé zvěře. Nákladný dvůr, rozsáhlé sbírky a dlouhá válka s Osmanskou říší výrazně zatěžovaly Rudolfovy finance.

Od konce 90. let 16. století se Rudolfovo psychické zdraví zhoršovalo. Omezoval audience, nedůvěřoval rádcům a stále častěji se uzavíral ve svých komnatách a sbírkách. Státní správa tím trpěla a nespokojenost příbuzných i stavů rostla. Bratr Matyáš využil krize a postupně Rudolfa připravil o vládu v Uhrách, Rakousích, na Moravě a nakonec také v Čechách. Přímé spojování císařova chování výhradně se syfilidou zůstává nepotvrzenou hypotézou.

Rudolf II. zemřel na Pražském hradě 20. ledna 1612 ve věku devětapadesáti let. K jeho posledním dnům se váže řada legend, například vyprávění, že krátce před ním zahynul jeho oblíbený lev. Císař byl v závěru života těžce nemocný a trpěl otoky i odumíráním tkání na dolních končetinách.

Císařovi služebníci se nejprve snažili zprávu o úmrtí zadržet, aby mohly být zabezpečeny komnaty a sbírky. Při pitvě byla jako příčina smrti uváděna vodnatelnost a sněť, přesnou moderní diagnózu však určit nelze. Nabalzamované tělo bylo od února do října 1612 vystaveno v kostele Všech svatých na Pražském hradě. Poté byl Rudolf pohřben v katedrále svatého Víta, kde spočívá v královské hrobce.

Rudolfova vláda trvala více než pětatřicet let. Politicky skončila ztrátou většiny jeho zemí a hlubokým konfliktem s bratrem Matyášem, kulturně však zanechala mimořádné dědictví. Praha se díky císařově mecenášství stala evropským centrem manýrismu, astronomie, přírodovědného bádání a sběratelství. Obraz podivínského alchymisty proto vystihuje jen část mnohem složitější osobnosti.

Dlouholetá partnerka císaře Rudolfa II. a pravděpodobná matka několika jeho nemanželských dětí, dcera dvorského znalce umění Ottavia Strady.

Kateřina, označovaná také jako Anna Marie Stradová, se narodila patrně kolem roku 1567. Přesné datum ani totožnost její matky nejsou jisté. Jejím otcem byl Ottavio Strada, znalec starožitností a umění působící u habsburského dvora; dědečkem byl známý učenec a sběratel Jacopo Strada. Historku, že rodina provozovala pražský nevěstinec, nelze považovat za spolehlivě doloženou.

Kateřina se stala Rudolfovou partnerkou zřejmě v mladém věku a jejich vztah trval řadu let. Prameny jí připisují několik dětí s císařem, bezpečně doložené údaje jsou však neúplné a u nejstaršího syna Julia Caesara se o totožnosti matky vedou spory. Kateřina získala hmotné zajištění a bývá popisována jako vzdělaná a půvabná žena. Tvrzení, že císaře úmyslně odrazovala od sňatku nebo že svůj vliv získala pouze sexuální dostupností, patří spíše k pozdějším spekulacím než k ověřeným faktům. Zemřela roku 1629.

Prameny spojují s Rudolfem a Kateřinou několik potomků, u části z nich však zůstává mateřství nejisté.

syn: Julius Caesar d’Austria (asi 1585–1609), nejznámější Rudolfův nemanželský syn

syn: Matyáš d’Austria (asi 1594/1595–1619)

syn: Karel d’Austria (asi 1602–1650), později voják

dcera: Karolína d’Austria (asi 1591–1662), provdaná za Františka Tomáše de Cantecroix

dcera: Dorotea d’Austria, později řeholnice v Madridu

dcera: Alžběta d’Austria, později řeholnice ve Vídni

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová, HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO, Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY