Taky chci dřív do důchodu! Celý život sedím v kanceláři a určitě je to náročnější než práce hasiče

Já tvrdím, že ne. A mluvím z vlastní zkušenosti.

Celý život pracuju – a stále ještě pracuju – v kanceláři. Den co den, osm až deset hodin denně, pět dní v týdnu. Někdy i o víkendech. Možná nenosím helmu, ale práci si nosím v hlavě i domů. Možná nemám ruce od oleje, ale mám je zkroucené od klávesnice. Možná nesedím v jeřábu, ale na židli, která mi pomalu a jistě ničí záda, páteř, krk, oči i psychiku.

A dnes mi stát vzkazuje, že mám makat až do osmašedesáti. Proč?

Kancelářská práce se totiž pořád tváří jako „lehčí“. Teplé místo, čisté ruce, klidné prostředí. Ale kdepak. Je to dlouhodobý, chronický stres. Tlak na výkon. Neustálé změny. Měnící se vedení, chaos, neustálá kontrola. Žádný pohyb. Žádné pracovní benefity kromě „možnosti růstu“, která se stejně nikdy nenaplní. Jen bolest zad, ztuhlý krk, rozmazané vidění a naprosté vyčerpání. A v noci nespavost.

Možná si někdo řekne, že je to „měkké“ utrpení. Ale právě ty měkké věci bývají zrádné. Pomalu se usazují, nebolí hned – a o to víc ničí. Syndrom vyhoření není výmysl. Chronické bolesti také ne. A to nemluvím o psychosomatice, depresích nebo úzkostech, které kvůli pracovnímu tlaku nikdo neřeší – protože se nepočítají.

Zatímco zaměstnavatelé platí za horníky a hutníky víc do systému, za kancelářské lidi se platí stejně jako za jiné. Ale my máme prostě jen „smůlu“, že naše práce zvenčí vypadá pohodlně.

Jenže i my bychom si zasloužili totéž: odejít dřív. Možná ne v šedesáti, ale aspoň v rozumném věku – třeba v 63. Nebo mít možnost odejít dřív s menším krácením. Anebo si připlatit za čas, který nám ta práce každý den nenápadně ukrajuje ze zdraví.

A všem, co teď obracejí oči v sloup a píšou do komentářů „ať si jdou zametat chodník“, bych to přál si zkusit: deset let v open space, bez denního světla, bez přirozeného pohybu, s mrtvými termíny, přehledy, výkazy, tabulkami a šéfy, kteří vás hodnotí, i když vaší práci vůbec nerozumí.

Tak dost. Už je čas, aby se začalo mluvit i o nás. My z kanceláří nejsme žádní měkkýši. Jsme ta tichá armáda, která roky drží stát i firmy nad vodou – a nikdo nás nevidí.

Pojďme s tím něco udělat. Spusťme petici. My z kanceláří chceme taky právo na dřívější důchod.

Protože zdraví neodchází jen v dolech. Odchází i pod zářivkami, mezi stohy papírů, v open spacech bez kyslíku.

Kdo seděl 40 let u klávesnice, ví, o čem mluvím. Přidej se.

Zdroj: