Článek
Když se řekne vojna, lidem z generace mých rodičů nebo prarodičů se okamžitě vybaví historky o drsnosti, tvrdosti a zocelení charakteru. Ale někdy za těmi vzpomínkami probleskne i něco mnohem temnějšího, co dnes označujeme jasným slovem – šikana. Tento příběh je o mém kamarádovi. Muži, který měří sotva 160 centimetrů, nikdy nevyčníval silou ani průbojností, ale přesto v něm vojna probudila něco nečekaného.
Byl to podzim, listí pomalu zakrývalo areál vojenských kasáren. Kamarád – tehdy mladý nováček – dostal jednoduchý rozkaz: shrabat listí do úhledných hromádek. Jenže co je jednoduché pro normálního vojáka, nemusí být jednoduché pro toho, kdo má na zádech terč šikany. Sotva se otočil, přišel mazák a hromadu listí mu bez mrknutí oka rozházel. Přesně takhle, jako ve špatném filmu, se situace opakovala celkem třikrát. Co se asi honí v hlavě člověku, který bezmocně sleduje, jak mu někdo opakovaně ničí práci jen proto, že si chce dokázat svoji převahu?
Když to ten mazák udělal potřetí, v kamarádovi se něco zlomilo. Ne že by byl agresivní typ, ne že by v něm dřímala nějaká nebezpečná povaha. Ale když se člověk dostane na hranici své důstojnosti, často jedná impulzivně, bez přemýšlení. V návalu zoufalství a vzteku vzal ty staré železné hrábě a rozmáchl se po mazákovi, který se zrovna usmíval svým arogantním úsměvem.
Vteřina mohla změnit celý jejich život. Kdyby se trefil do hlavy, možná by ho zabil a sám skončil ve vězení. Ale hrábě dopadly na mazákovo rameno a ozvalo se hlasité prasknutí – zlomená klíční kost. Mazák zakňučel, padl k zemi, smích ztichl a ostatní jen zírali v šoku. Sanitka, ošetřovna, nemocnice. Najednou už nebylo pochyb, že i malý, tichý muž dokáže tvrdě odpovědět, když už není kam ustoupit.
Od té chvíle se z atmosféry v kasárnách vytratila šikana namířená proti mému kamarádovi. Nikdo se už neodvážil riskovat další incident. Do konce vojenské služby žil v klidu, v tichu, možná dokonce v respektu. Anebo v obavě, protože hranice mezi těmito dvěma věcmi je někdy tenčí než si uvědomujeme.
Když se dnes na tu historku ptám, kamarád ji vypráví s nadhledem, ale za jeho úsměvem cítím něco nevyřčeného. Možná výčitku, že se musel uchýlit k násilí, aby si získal respekt, možná úlevu, že vše nedopadlo mnohem hůř. Jedno je ale jisté – ta zkušenost v něm zůstala navždy. Vzpomíná na ni jako na lekci, která mu ukázala hranici, kterou nesmí překročit nejen ostatní vůči němu, ale ani on sám vůči druhým.
Zamyšlení je nasnadě – byla vojna skutečně místem, kde se mladí muži učili dospělosti, zodpovědnosti a odvaze? Anebo spíš arénou, kde silnější testovali hranice toho, co slabší dokážou snést? Možná trochu od obojího. Někdo odešel z vojny silnější, jiný zraněný uvnitř, bez viditelných jizev. A někomu stačil jediný moment, aby se mu život obrátil vzhůru nohama.
Právě příběh mého kamaráda ukazuje, že skutečné „mužství“ se nerodí z ponižování druhých. Skutečná odvaha se totiž často projevuje ve chvíli, kdy i ten nejslabší dokáže říct dost – třeba i za cenu toho, že riskuje úplně všechno.
