Článek
Na ten kurz do hor jsem se přihlásila po několika letech úplného nelyžování. Měla jsem pocit, že jsem všechno zapomněla, a sama bych si na kopec netroufla. Potřebovala jsem, aby mi někdo klidně a trpělivě ukázal základní věci a pomohl mi překonat strach. Hned první večer nám představili instruktory a já si všimla Petra. Působil uvolněně, jistě, takový ten člověk, který se na svahu cítí doma. Když nás rozdělovali do skupin, vyptával se mě na to, kdy jsem naposledy stála na lyžích, a bylo vidět, že mě trochu tlačí do lepší skupiny, než kam bych možná patřila. Byla jsem nervózní, ale líbilo se mi, že se mnou mluví normálně a ne jako s někým, kdo bude brzdit ostatní.
Když se odborná pomoc začne měnit v osobní pozornost
První dopoledne na svahu jsem si všimla, že se mi věnuje víc než ostatním. Pořád mi něco vysvětloval, opravoval mi postoj, fyzicky mě srovnával, když mi ujely lyže. Zpočátku jsem si říkala, že to je prostě jeho práce, ale postupně mi došlo, že ke mně mluví jinak než k ostatním. Dělal více vtipů, udržoval se mnou oční kontakt, občas se zastavil jen u mě a ostatní nechal, ať jedou dál. Po obědě si pak sám přisedl k našemu stolu a začal se mě vyptávat na můj život, práci, kamarády, kde bydlím. Atmosféra byla uvolněná, měla jsem pocit, že se o mě opravdu zajímá. Na chvilku jsem úplně zapomněla, proč tam vlastně jsem. Odpoledne už jsem se víc těšila na to, že ho zase uvidím, než na to, jestli se něco nového naučím.
Druhý den měl být podle programu víc o technice a nácviku, ale nakonec jsme spolu jezdili hlavně my dva. Petr navrhl, že si pár jízd zajedeme bokem od skupiny, jakože budeme pilovat moje oblouky. Skončilo to tak, že jsme spolu seděli sami na lanovce a povídali si o různých věcech, od lyžování přes cestování až po trochu osobnější témata. Na svahu mě nechával spíš jen tak sjet, občas mi k tomu něco poznamenal, ale už to nebylo tak intenzivní učení jako první den. Na ostatní jen zdálky dohlížel, sem tam se za někým svezl, ale většinou je nechal jezdit samotné. Pak navrhoval pauzy na čaj nebo svařák, zatímco ostatní ještě trénovali obloučky. Vnímala jsem, že to asi není úplně férové, že si mě takhle „vyzobnul“, ale současně mi bylo s ním příjemně. Omlouvala jsem si to tím, že jsem nervák a že mi menší pozornost uprostřed skupiny vlastně nevyhovuje.
Když si okolí začne všímat toho, co jste chtěli mít mezi čtyřma očima
Odpoledne si začali ostatní dělat svoje závěry. Všimla jsem si nenápadných poznámek a pohledů, když se kolem mě Petr neustále motá. Někteří si dělali lehkou legraci, že mají taky zaplacený kurz a ne jen koukání, jak se někdo jiný vozí s instruktorem. Mně u toho bylo trapně, ale Petr to většinou převedl na zábavu a dělal, že to nebere vážně. Večer, po večeři, přišel s tím, že bychom se mohli projít k lanovce. Byla tma, většina lidí seděla v jídelně nebo v baru, a já šla. Cestou se choval, jako by bylo úplně samozřejmé, že mezi námi něco je. U lanovky se ke mně naklonil, políbil mě a bral to jako úplně běžnou součást víkendu. Já byla v tu chvíli v euforii, motala se mi hlava spíš z té situace než z nadmořské výšky. Všechny pochybnosti o tom, že vlastně neumím pořádně sjet nic těžšího než lehkou modrou, jsem úplně odsunula.
Poslední ráno kurzu přišla pomoct jiná instruktorka, která Petra zjevně znala. Před celou skupinou utrousila poznámku, že si zase vybral svou „oblíbenkyni“. Všichni se tomu zasmáli, já taky, ale uvnitř mi zatrnulo. Najednou jsem se začala ptát sama sebe, jestli nejsem jen další, se kterou tráví víkend podobným stylem. Zrovna to ráno nás chtěli vzít na prudší sjezd, něco, na co jsem se psychicky připravovala před kurzem a kvůli čemu jsem tam vlastně nejvíc jela. Došlo mi, že po těch dvou dnech nejsem vůbec jistější. Měla jsem pocit, že jsem spíš kecala na lanovce než trénovala. Snažila jsem se mu dát najevo, že se na ten těžší kopec necítím a že bych radši ještě pár jízd cvičila na lehčím svahu. On to odbyl s tím, že to zvládnu, že to mám prostě pustit a že na mě dole počká.
Když romantika narazí na realitu svahu a celé skupiny
Na tom prudším kopci mě úplně sebral strach. Rozjela jsem se špatně, cítila jsem, jak ztrácím kontrolu, a v půlce svahu jsem spadla. Nebylo to nijak strašné z hlediska zranění, spíš nepříjemné. Rozbrečela jsem se ale hlavně vzteky a bezmocí. Připadala jsem si před ostatními jako totální neschopa. Petr ke mně dojel a začal mi dost podrážděně vysvětlovat, co jsem udělala špatně a že kdybych se víc držela jeho pokynů, tak nespadnu. V tu chvíli mi ruply nervy. Pomohl mi posbírat lyže a nějak jsme se společně sešourali dolů k vleku, kde už čekala celá skupina. Tam jsem před všemi začala nahlas říkat, že se mi věnoval celou dobu spíš jako „holce“ než jako žačce a že teď jsem tu za hysterku, co neumí jezdit, místo abych byla připravená. Do toho se vložila ta druhá instruktorka, naznačila, že by neměl s klientkami opakovat pořád stejný scénář, a mně připadalo, že to slyšeli úplně všichni.
Odpoledne se celá situace přenesla do jídelny. Pár lidí z kurzu mi potichu řeklo, že je taky štvalo, jak mě zvýhodňoval a kolik prostoru kvůli tomu neměli oni. Někdo to bral s humorem, někomu už to tolik legrační nepřišlo. Petr se před nimi začal bránit, že jsem si to špatně vyložila, že se jen snažil mi pomoct a že podobně se věnuje i jiným. Když to říkal před vedoucím kurzu, bylo vidět, že je mu ta situace nepříjemná, ale zároveň měl potřebu se obhajovat. Já jsem tam seděla, nejradši bych se propadla do země. Byla jsem naštvaná na něj, ale hlavně sama na sebe, že jsem tak rychle přeskočila od původního cíle k tomu, že řeším románek s instruktorem. Večer jsem se vymluvila na únavu, zabalila si věci dřív a strávila zbytek večera spíš stranou. Domů jsem si odvezla kromě bolavých nohou hlavně pocit trapnosti a rozhodnutí, že příště, když si za něco zaplatím, se nenechám tak snadno odvézt jiným směrem, i kdyby byl sebevíc sympatický.
