Článek
Byl začátek ledna, děti už spaly a já seděla u stolu s novým diářem. Listovala jsem prázdnými stránkami a říkala si, že bych letos chtěla něco udělat jinak. Ne tisíc předsevzetí najednou, jen jedno, které má pro mě smysl. Po porodech jsem přibrala, zadýchávala jsem se do schodů a už mě unavovalo, jak se vyhýbám pohledu do zrcadla. Napadlo mě, že zkusím pravidelně cvičit doma. Nic velkého, jen jednoduché video v obýváku, bez lidí, bez posilovny. Začala jsem si na internetu hledat cvičení pro začátečníky, ukládala si odkazy a v duchu si plánovala, že budu vstávat o kousek dřív. Měla jsem z toho tichou radost, takové malé tajemství, že mám konečně něco, co dělám vyloženě jen pro sebe.
První den jsem si ráno nastavila budík o dvacet minut dřív. V obýváku bylo ještě šero, odsunula jsem konferenční stolek a vytáhla karimatku, kterou jsem doteď používala jen někdy na kempování. Pustila jsem si video a chvíli jsem jen stála a koukala na instruktorku, jak se usmívá a všechno vypadá hrozně snadně. Byla jsem nervózní, že mě někdo uvidí, protože cvičení mi nikdy nešlo a připadala jsem si neohrabaná. Pak jsem začala poskakovat podle ní a snažila se nesledovat svůj odraz ve vypnuté televizi. Asi po pěti minutách se otevřely dveře a v pyžamu se tam objevil mladší syn. Chvíli na mě koukal a pak začal chichotat, že vypadám „jak skákající medvěd“. Zasmála jsem se tomu s ním, něco jsem prohodila, jako že ať jde ještě spát, ale uvnitř mě to zaskočilo. Malinko to štíplo, i když jsem si říkala, že je to jen dětská poznámka.
Když se z tajného plánu stane rodinná zábava
Večer u večeře to samozřejmě vytáhli. Děti začaly manželovi nadšeně vyprávět, jak jsem ráno cvičila, a předváděly u stolu moje poskoky. Smály se u toho a já se snažila tvářit, že je mi to jedno. Manžel se k nim přidal, začal se taky smát a pronesl, že hlavně ať nerozbiju podlahu. V tu chvíli mi už to jako legrace nepřišlo. Od dětí jsem to nějak zvládla přejít, ale od něj to bolelo víc. Zkusila jsem se ozvat a řekla jsem mu, že aspoň něco dělám, zatímco on jen sedí u televize. Jakmile jsem to ale vyslovila, hned jsem toho litovala, protože jsem viděla, jak se zatvářil. Dál jsme to už neřešili, ale ta lehkost, se kterou jsem do toho ráno šla, byla najednou pryč.
Pár dalších dní jsem se stejně snažila pokračovat. Plánovala jsem si cvičení tak, aby nikdo nebyl doma. Vstávala jsem dřív nebo jsem čekala, až rodina odejde. Ne vždycky to vyšlo, ale párkrát jsem si to svoje dvacetiminutové video odcvičila. Jedno odpoledne jsem přišla z práce dřív, byt byl prázdný, tak jsem si řekla, že toho využiju. Rozložila jsem karimatku, pustila cvičení a uprostřed série dřepů jsem zaslechla klíč v zámku. Manžel vešel do obýváku, zastavil se a chvíli se na mě díval. Cítila jsem, jak mi tuhne celé tělo, ale snažila jsem se dělat, že si ho nevšímám. Pak řekl, ať to radši vypnu, že se na to nedá dívat. A dodal, že i kdybych se na hlavu postavila, „z tohohle už modelka nebude“. V tu chvíli jako by ze mě všechno spadlo.
Když pár vět stačí, aby člověk všechno vzdal
Vypnula jsem video bez jediného slova a sedla si na zem na kraj karimatky. Nevěděla jsem, kam se dívat. Bylo mi trapně, že mě někdo viděl uprostřed té snahy, zadýchanou, v legínách, s culíkem, a ještě mě za to shodil. V hlavě se mi začalo honit, jestli to má vůbec cenu. Cvičit před někým, kdo ve mně místo podpory vidí jen to, jak blbě u toho vypadám. Místo toho, aby si všiml, že se snažím něco změnit, jsem od něj dostala jen potvrzení toho, jak moc se mu nelíbím. Večer jsem doma jen prohodila, že jsem hrozně unavená, že se mi chce brzy spát. O cvičení jsem už nic neříkala a nikdo se naštěstí ani neptal.
Další ráno jsem budík automaticky vypnula a zůstala ležet. Věděla jsem, že kdybych vstala, zase bych musela řešit ten vnitřní tlak, jestli mě někdo uvidí, co na to řekne. Karimatka zůstala složená v koutě za skříní a já jsem se jí při uklízení skoro vyhýbala pohledem. Jednou mezi řečí manžel utrousil, že „ten tvůj fitness program nějak dlouho nevydržel“. Něco jsem zamumlala, ani nevím přesně co, a přešla to. Místo vzteku jsem ale cítila hlavně smutek a stud. Nejen kvůli němu, ale i sama vůči sobě, že jsem to tak rychle vzdala. V hlavě jsem měla stále ten první večer s diářem, kdy jsem měla pocit, že dělám něco dobrého pro sebe. A pak ten rozdíl mezi tím tichým nadšením a tím, jak jsem nakonec kvůli pár poznámkám radši zase zalezla zpátky do své ulity.
