Článek
Do té malé restaurace za rohem jsme s kolegyní chodily docela pravidelně na meníčka. Znaly jsme to tam, věděly jsme, co čekat, prostě taková jistota na oběd. Ten týden jsem ale měla v práci docela náročný maraton a řekla jsem si, že si jednou za čas dopřeju něco dražšího z jídelního lístku. Takový malý dárek sama sobě. Když mi jídlo přinesli, vypadalo to úplně v pohodě, žádný problém. Jenže po prvních soustech mi došlo, že je to pro mě strašně přesolené a navíc sotva vlažné. Ještě jsem zkusila párkrát kousnout, ale bylo mi jasné, že tohle fakt nedám.
Když „lepší oběd“ skončí vnitřním bojem
Chvíli jsem to převalovala v puse a v hlavě si jela svoje klasické kolečko. Jestli to prostě dojím, i když mi to nechutná, a příště si dám zase jen jistotu v podobě polívky a těstovin. Nebo jestli mám otevřít pusu a něco říct. Představa, že v polední špičce mávám na servírku a stěžuju si, mě dělala úplně nervózní. Připadala jsem si otravně už jen z té myšlenky. Kolegyně si ale všimla, že se v tom jen rýpu, a zeptala se, co se děje. Když jsem jí řekla, že je to hrozně slané a vlažné, jen pokrčila rameny a řekla: „Tak jim to prostě řekni, ne? To je jejich práce, ne tvoje ostuda.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem zvyklá spíš sklapnout.
Okamžik, kdy z hosta udělají potížistu
Nakonec jsem se nadechla a zavolala servírku. Snažila jsem se mluvit slušně a klidně, ale cítila jsem, jak se mi trochu třese hlas. Vysvětlila jsem jí, že je to na mě moc slané a sotva vlažné, že to opravdu nemůžu dojíst. Ona se malinko ošila a odpověděla, že „ostatní si nestěžujou“, ale talíř nakonec vzala a řekla, že se zeptá v kuchyni. V té chvíli jsem se cítila jak nějaký protivný host, co dělá problémy z ničeho. Zároveň mě ale štvalo, že jsem dala víc peněz za jídlo, které prostě nejím, a jen tady před ním sedím a mám z toho blbý pocit.
Seděly jsme tam pak další minuty a nic se nedělo. Kolegyně už skoro dojídala, kolem nás pořád chodili další hosti, příbory cinkaly, jen přede mnou zůstal prázdný flek po talíři. Servírka kolem nás párkrát prošla, ale ani se neobtěžovala něco říct, a mně začalo docházet, že to možná nechali úplně být. Že jim to v kuchyni řekla, oni mávli rukou a dál se tím nezabývali. Po nějakých deseti, patnácti minutách jsem ji zastavila a docela věcně se zeptala, co se s tím jídlem děje a jestli mi to aspoň neodpočítají z účtu. Ona protočila oči a odsekla: „Tak já vám sem teda pošlu kuchaře.“
Setkání s kuchařem a nabídka, kterou nechcete
Za chvíli se objevil kuchař v zástěře, ještě s utěrkou v ruce, evidentně ho vytáhli přímo z vaření. Bez pozdravu se mě zeptal, co je s tím jídlem, že to dělá pořád stejně a nikdo si nestěžuje. Působilo to na mě útočně, ale snažila jsem se nereagovat ve stejném tónu. Zopakovala jsem, že je to pro mě hrozně přesolené a vlažné, že jsem si to dala jako „lepší“ oběd a mrzí mě, že to takhle dopadlo. On chvíli mlčel, díval se na mě, skoro jsem měla pocit, jako by čekal, že to vzdám. Pak suše řekl, že pro mě má „jednoduchou nabídku“.
Vysvětlil, že mi to jídlo klidně udělá znovu a zadarmo, ale chce ode mě slyšet, že o tom nebudu nic psát na internet, do žádných recenzí a že jim nebudu dělat špatné jméno. A že druhá možnost je, že celé jídlo stornují, já zaplatím jen pití, ale tím pádem se prý rovnou rozloučíme a bude rád, když už k nim chodit nebudu. Chvíli jsem na něj jen koukala a v hlavě mi jelo, jestli tohle myslí vážně. Čekala jsem nějakou omluvu nebo prosté „vyměníme to“, ale místo toho jsem měla pocit, že sedím u nějakého vyjednávání. Najednou jsem byla já ta, kdo je podezřelý, jestli náhodou nechce restauraci uškodit.
Mezi hladem, principem a právem ozvat se
V hlavě jsem rychle řešila praktické věci. Neměla jsem čas čekat na nové jídlo, pauza se nám krátí a já jsem pořád hladová. A ještě víc mi vadilo, že mám někomu slibovat mlčení jen proto, že se něco nepovedlo. Řekla jsem mu, že ať to teda stornují, že zaplatím pití a odejdu a že o tom, co napíšu nebo nenapíšu, se rozhodnu sama. U stolu zůstalo takové to těžké ticho, kolegyně sklopila oči, servírka přinesla účet, položila ho skoro bez slova a dívala se stranou, jako by se jí to netýkalo. Když jsme vyšly ven, byla jsem hladová a celá rozklepaná, adrenalin ještě nevyprchal. Zároveň jsem ale v sobě cítila i trochu úlevy a hrdosti, že jsem se tentokrát nevykašlala sama na sebe. Večer jsem sedla k počítači a napsala stručnou, věcnou recenzi. Popsala jsem, co se stalo, včetně toho jeho ultimáta. Ne proto, abych jim „škodila“, ale protože jsem měla pocit, že přesně k tomu ty recenze jsou.
