Článek
Na narozeniny mi doma připravili přesně takovou oslavu, jakou bych „podle příruček“ měla chtít. Dort, květina, pár praktických dárků do kuchyně, děti nadšené, manžel spokojený. Všichni byli milí, snažili se, já jsem se usmívala a říkala, že nic lepšího si nemůžu přát. Celou dobu jsem ale měla pocit, jako bych tam byla jen jako pozorovatel. Jako by se to dělo někomu jinému. Když bylo po všem, zavřela jsem se v koupelně s tím, že se jdu odlíčit, a místo toho jsem seděla na kraji vany a potichu brečela. V hlavě mi jelo pořád dokola: „Jako vážně, tohle je ono? Takhle to bude vypadat dalších dvacet třicet let?“
Když „všechno vypadá v pořádku“, ale uvnitř to drhne
Další dny v práci jsem fungovala jak robot. Maily, porady, tabulky, řešení cizích průšvihů. Dřív jsem v tom viděla nějaký smysl, bavilo mě, že jsem ta, na kterou je spoleh. Teď jsem jen cítila, jak ze mě odchází energie a nikdo si toho vlastně nevšímá, dokud všechno funguje. Když mi šéf bez mrknutí oka přihodil další projekt se slovy, že to dám, protože na mě je spoleh, něco se ve mně sevřelo. Uvědomila jsem si, že přesně tak mě všichni vnímají – ta, co to unese, ta, co „to nějak zařídí“. Domů jsem pak chodila vyřízená, stačily ponožky na zemi a já křičela na děti, jako by šlo o konec světa. Večer jsem měla výčitky a bylo mi trapně, že si frustraci vybíjím na nich, ale druhý den se to často opakovalo.
Jedno odpoledne jsem se sešla s kamarádkou z vejšky v kavárně. Dlouho jsme se neviděly, tak jsme si nejdřív vyměnily klasické novinky – práce, děti, zdraví rodičů. Pak mi řekla, že chodí na terapii a že přemýšlí, že úplně změní obor, protože ji práce už nenaplňuje. Poslouchala jsem ji a automaticky ze mě vypadlo: „Já si nemůžu stěžovat, mám fajn rodinu, práci, hypotéku splacenou napůl, to bych byla nevděčná.“ Jak jsem to říkala, cítila jsem, jak se mi láme hlas. Najednou ze mě začaly padat věty, které jsem předtím ani sama sobě neřekla nahlas, a málem jsem se jí tam rozbulela. Ona mě chvíli poslouchala a pak tiše řekla, že jí to zní jako krize středního věku. Napřed mě to skoro urazilo, přišlo mi to jako nálepka pro lidi, co si vymýšlejí problémy. Večer doma jsem si ale tohle slovní spojení zadala do vyhledávače a začala o tom číst.
Když se domov promění v tiché dusno
Pár dní jsem chodila jako na jehlách a v hlavě si přehrávala svůj život. Když děti usnuly, sedla jsem si s manželem v obýváku a řekla mu, že s ním potřebuju vážně mluvit. Nebylo snadné to poskládat do vět, ale nakonec ze mě vypadlo, že nejsem šťastná, že mám pocit, jako bychom byli spíš spolubydlící, co řeší rozpis kroužků a nákupů, než partneři. On zareagoval obranně, skoro jako bych na něj útočila. Začal mi připomínat, že maká, nosí peníze domů, že se doma snaží pomoct a že přece „nic strašného se neděje“ a co mi vlastně chybí. Zvedly se emoce, strhla se ošklivá hádka, ve které jsme si spíš vyčítali staré věci, než že bychom se slyšeli. Skončilo to tak, že jsme každý odešli do jiné místnosti a v bytě bylo dusno. Ráno jsme fungovali spíš na automat, všechno v praktickém režimu, skoro žádná osobní věta. Kolem poledne mi ale přišla od manžela zpráva, že ho to mrzí a že bychom to večer mohli zkusit probrat v klidu.
Nakonec jsem se objednala k psycholožce. Když jsem vyplňovala ten první formulář, cítila jsem se napůl provinile, jako by na tom bylo něco přehnaného, protože přece „nemám žádné velké trauma“. Zároveň jsem v práci poprvé nahlas řekla, že zvažuju zkrácený úvazek, protože už dlouho jedu na doraz. Čekala jsem, že mě shodí ze stolu, ale šéf to vzal celkem v klidu a začali jsme hledat možnosti. Dětem jsem vysvětlila, že chodím „k paní na povídání“, protože jsem hodně unavená a potřebuju si některé věci ujasnit. Byly z toho zmatené, občas i trochu zvědavé, ale braly to. Na terapii jsem si postupně skládala, jak moc jsem roky přizpůsobovala všechno ostatním a jak málo jsem přemýšlela, co chci já. Začala jsem se učit říkat ne. Poprvé, když jsem odmítla víkendový projekt, jsem měla pocit, že jsem špatná zaměstnankyně, ale nic se nezbořilo, jen to dostal někdo jiný.
Malé pokusy o změnu, které začnou hýbat celým životem
S manželem jsme se domluvili, že zkusíme do vztahu vrátit aspoň trochu času jen pro nás dva. Ne jako velká záchranná akce, spíš malé pokusy. Jednou za čas večeře, jindy jen procházka bez dětí. První „rande“ bylo upjaté, mluvili jsme hlavně o dětech a sklouzávali k tomu, kdo co kdy zanedbal. Nebylo to nijak romantické, ale nepřestali jsme po tom pokusu. Postupně se objevily i rozhovory, které nebyly jen o tom, co je potřeba zařídit. Já jsem se učila říkat, co potřebuju, dřív, než ve mně všechno vybublá v jeden výbuch. Všimla jsem si, že když to řeknu včas a v klidu, manžel to nebere jako útok, ale spíš jako informaci. Změnily se i moje vztahy s kamarádkami. Méně jsme se scházely jen kvůli vínu a drbům, víc jsme chodily ven a mluvily o tom, jak jsme unavené, zmatené, jak někdy nestíháme ani samy sebe. Najednou jsem zjistila, že v tom nejsem sama.
Po asi roce jsem si všimla, že zvenku se vlastně nezměnilo skoro nic zásadního. Pořád mám stejnou práci, stejného muže, stejné děti i stejné bydlení. Ale uvnitř je to jiné. Pracuju méně hodin, lépe si hlídám hranice a mám menší tendenci automaticky říkat „jasně, zařídím“. Učím se brát svoje potřeby stejně vážně jako ty ostatních. S manželem pořád nemáme žádnou idylku, občas se hádáme, ale už to není jen tiché dusno a útěk každý k vlastnímu mobilu. Krize středního věku mě nezbavila všech pochybností ani strachů, ale donutila mě zastavit se, přestat jet na autopilota a začít se ptát, jak chci prožít další roky, které mám před sebou. A tuhle otázku se snažím už nepouštět z dohledu.
