Článek
V práci máme jednu malou kuchyňku a v ní klasickou společnou lednici. Ráno tam všichni nosíme svoje krabičky s obědem a nějak jsme si zvykli, že si to prostě každý hlídá sám. Jednou jsem ale v poledne přišla pro svoje jídlo a moje krabička tam nebyla. Chvíli jsem jen zírala do té police a přemýšlela, jestli jsem ji vůbec donesla. Řekla jsem si, že jsem ji buď nechala doma, nebo jsem si ji spletla s jinou taškou. Jenže během pár týdnů se to stalo asi potřetí. Vždycky šlo o jídlo, které jsem si vařila den předem a na které jsem se těšila. Začalo mi to vrtat hlavou. Byla jsem zmatená a trochu naštvaná, ale pořád jsem tomu nechtěla říkat krádež. Spíš jsem doufala, že se to nějak samo vysvětlí.
Když náhoda přestane být náhodou
Zkoušela jsem být víc systematická. Na krabičky jsem si začala psát svoje jméno, aby bylo úplně jasné, čí jsou. Přestala jsem je dávat dopředu na polici a schovávala jsem je dozadu nebo dolů, aby nebyly hned na očích. I tak ale jednoho dne oběd zase zmizel, zatímco ostatní krabičky tam zůstaly. V tu chvíli už jsem věděla, že to není náhoda. Ten den jsem pak šla do kuchyňky uvařit si čaj a u stolu jsem viděla kolegyni, jak jí z plastové krabičky s mým jménem. Byl v ní přesně ten guláš s těstovinami, který jsem si vařila předchozí večer. Ona to shodila na to, že si prý musela splést krabičky, že se v tom shonu prostě uklikla. Navenek jsem to nechala být, ale v hlavě jsem měla jasno, že nejde o omyl. Když někdo opakovaně sahá po cizí krabičce se jménem, těžko to omluvit nepozorností.
Řekla jsem si, že to zkusím nejdřív vyřešit normálně. Napsala jsem všem v kanceláři slušný e‑mail, že se z lednice ztrácejí obědy, a poprosila jsem, ať si každý hlídá svoje věci a nebere nic, co není jeho. V kuchyňce jsem přilepila malou cedulku na lednici s podobným textem. Nic vyčítavého, jen připomenutí, že to má být společný prostor. Nějakou dobu byl klid. Krabičky zůstávaly na svém místě, já jsem si obědvala v klidu a doufala, že ten e‑mail zabral. Jenže po pár týdnech jsem v poledne zase otevřela lednici a moje jméno tam prostě nebylo. Vzala jsem si tedy jen čaj a seděla u stolu, jak ostatní jedli. Ten pocit bezmoci byl dost nepříjemný. Připadala jsem si trapně, jako by si ze mě někdo dělal soukromou zábavu, a zároveň jsem nechtěla dělat scénu kvůli krabičce těstovin.
Od bezmoci k nápadu na nečekanou lekci
Doma jsem o tom začala přemýšlet víc, než bych chtěla. V hlavě se mi střídaly různé scénáře a nápady, jak tomu zabránit. Některé byly úplné hlouposti, spíš takové fantazie z frustrace, jiné by možná i šly, ale nechtěla jsem se dohadovat s půlkou kanceláře. Vzpomněla jsem si, že mám doma extra pálivou omáčku od kamaráda, kterou skoro nejde jíst normálně. Stačí pár kapek a člověku tečou slzy. Napadlo mě, že bych mohla uvařit těstoviny a část nahoře nechat skoro bez omáčky pro sebe, kdyby se náhodou nic nestalo, a zbytek pod tím pořádně promíchat právě s tou omáčkou. Šlo mi jen o to, aby dotyčný dostal lekci a pochopil, že sahat na cizí jídlo není v pořádku. Nechtěla jsem, aby někomu bylo vyloženě zle, takže jsem to nepřehnala na úplné maximum, i když jsem věděla, že to bude i tak docela silné.
Druhý den ráno jsem „nachystanou“ krabičku dala do lednice na svoje obvyklé místo, se jménem a vším. Pro jistotu jsem si do kabelky přihodila sušenku a něco malého k zakousnutí, kdybych zase přišla o oběd. Když jsem kolem poledne šla do kuchyňky, moje krabička byla pryč. V tu chvíli mi bylo jasné, že se někdo chytil. Vrátila jsem se k počítači a po chvíli jsem z kuchyňky slyšela kašlání, ruch a pak takové nervózní pobavení ostatních. Někdo žadonil o vodu, někdo se tomu zjevně smál, ale spíš způsobem „co se to děje“. Když jsem šla udělat si čaj, viděla jsem stejnou kolegyni, jak stojí u dřezu, celá rudá v obličeji, funí, potí se a pije vodu přímo z kohoutku. Ostatní kolem se ji snažili uklidnit. Neřekla jsem v tu chvíli nic. Jen jsem si v tichosti uvařila ten čaj a v hlavě mi běželo, že tohle je přesně ta lekce, kterou jsem měla na mysli.
Když se z „omylu“ stane omluva
Odpoledne za mnou ta kolegyně přišla k pracovnímu stolu. Říkala, že někdo dal do lednice nějaké strašně pálivé jídlo a že je to podle ní nebezpečné, protože člověk neví, co jí. Já jsem jí vysvětlila, že to byl můj oběd, že měl na krabičce napsané moje jméno a že mě mrzí, že si ho vzala bez zeptání, i když ví, že se mi obědy ztrácejí. V tu chvíli bylo vidět, že jí dochází, že to nebyla náhoda. Trochu se ošila, něco zamumlala ve smyslu omluvy a tím to skončilo. Od té doby moje obědy z lednice nezmizely ani jednou. Občas mám malý pocit viny, že jsem to musela vyřešit takhle, přes cizí žaludek. Na druhou stranu jsem cítila úlevu, že jsem se za sebe postavila, i když trochu netradičně. A možná to nakonec nebyla špatná připomínka pro všechny, že ani ve společné lednici není všechno „pro všechny“.
