Článek
Bydlím sama ve starším rodinném domě na kraji města. Po manželově smrti tu zůstaly jen moje věci, pár jejich starých hraček a spousta prázdného prostoru. Děti mají svoje rodiny a bydlení, sem jezdí spíš „na návštěvu“. Občas mi pomůžou s něčím těžším, ale jinak tu trávím většinu času sama. Dům je na mě velký, někdy si říkám, že bych zvládla i menší byt. Jenže tenhle dům kdysi stavěli moji rodiče, cihlu po cihle, a já tu prožila celý život. Jednou na schůzi na obci jsem zaslechla, jak se řeší nedostatek míst ve školce. Mluvilo se o tom, že obec už dlouho hledá vhodný objekt a nic se nedaří. Cestou domů mě poprvé napadlo, že ten můj poloprázdný barák by k tomu vlastně docela seděl.
Když se z domova stane jen položka ve finančním plánu
Od té chvíle jsem si začala víc všímat, jak o domě mluví moje děti. Uvědomila jsem si, že pro ně to není domov, ale spíš část nějakého finančního plánu. Kolikrát už mezi řečí padlo „až ten barák prodáme, tak si doplatíme hypotéku“ nebo podobné věty. Vždycky mě to bodlo, ale přecházela jsem to. Říkala jsem si, že mladí to tak prostě mají, počítají s každou možností, mají úvěry, děti, svoje starosti. Teď mi ale najednou začalo být nepříjemné, jak samozřejmě s tím počítají. Došlo mi, že mě vlastně děsí představa, že se jednou budou hádat jen kvůli majetku. Znám z okolí příběhy, kde se sourozenci rozhádali na celý život kvůli dědictví. Nechtěla jsem, aby moje děti skončily stejně.
Nejdřív jsem to celé brala jen jako myšlenku, kterou v sobě nosím a zkouším, jak se u ní cítím. Začala jsem si nenápadně zjišťovat možnosti na obci, tvářila jsem se, že se „ptám za kamarádku“. Dozvěděla jsem se, že by o dům opravdu zájem měli, že něco takového hledají už dlouho. Starosta mi vysvětlil, že do darovací smlouvy jde napsat podmínka, že dům musí sloužit jako školka a nejde ho hned prodat dál. Ta představa, že by v našem domě jednou běhaly děti, mě hřála. Místo aby tu jen ležely krabice po mých dětech a prázdné pokoje, vzniklo by něco živého a užitečného. Zároveň jsem ale cítila strach. Věděla jsem, že moje vlastní děti to takhle asi neuvidí. Už v té chvíli jsem tušila, že tohle rozhodnutí mezi nás něco postaví.
Okamžik, kdy pravda vyklouzla u rodinného oběda
Objednala jsem se k právníkovi, aby mi srozumitelně vysvětlil, co to všechno obnáší. Potřebovala jsem vědět, jestli to vůbec jde udělat tak, abych se cítila bezpečně. Nechala jsem si sepsat návrh darovací smlouvy, kde bylo jasně dané, že dům přechází na obec, bude využitý na školku a že v něm můžu dožít. Nikomu doma jsem o tom ale ještě neřekla. Měla jsem pocit, že nejdřív musím mít jasno sama v sobě, než to otevřu před rodinou. Jenže mezitím si mě děti při nedělním obědě samy začaly tak trochu podávat. Začaly mluvit o „budoucnosti baráku“, padaly narážky, že by se mělo začít plánovat. V jednu chvíli ze mě úplně spontánně vypadlo: „Máte ruce, ať si vyděláte, já ten dům možná dám na školku.“
Nastalo ticho, jaké si z našich obědů nepamatuju. Pak to bouchlo. Dcera se rozbrečela, že jsem jí nikdy nic neulehčila a že si člověk ani nemůže dovolit plánovat. Syn začal mluvit o nevděčnosti, že ten dům je taky kus rodinné historie a že s ním celý život počítal jako s jistotou do budoucna. Snažila jsem se jim vysvětlit, že je nechci trestat, že mají svoje bydlení, práci i zdraví a že nechci, aby je dům zkazil pohodlím nebo aby se jednou hádali o peníze. Měla jsem z nich ale pocit, že to berou jako odmítnutí. Jako by si mysleli, že je považuju za lenochy, kterým nechci nic dát. Rozešli jsme se ten den v dusné atmosféře, bez obvyklých vtípků a bez toho, aby si ještě dali kafe a chvíli poseděli.
Darovací smlouva, nátlak dětí a rozhodnutí neustoupit
Další dny mi chodily zprávy a odkazy na články o tom, jak rodiče nemají vydědit děti, o rozpadlých rodinách a o tom, jak by se majetek měl předávat dál. Cítila jsem na sobě tlak, ať to přehodnotím. Chvíli jsem z toho vůbec nespala. Přemýšlela jsem, jestli to nepřeháním, jestli dětem neubližuju zbytečně. Taky jsem v sobě cítila lítost, že je tímhle rozhodnutím tak rozčiluju. Na druhou stranu, když jsem si v duchu představila, že couvnu, bylo mi jasné, že bych byla celý zbytek života naštvaná sama na sebe. Nakonec jsem šla na zastupitelstvo, kde dar obci schválili, a potom na radnici, kde jsem darovací smlouvu podepsala. Bylo v ní, že v domě můžu dožít a že dům má být využitý na školku. Když jsem odcházela, byla jsem nervózní, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid.
Když jsem to pak dětem oznámila, nesly to těžce. Syn pár měsíců vůbec nejezdil, jen občas poslal krátkou zprávu kvůli vnoučatům, bez zbytečných slov navíc. Dcera se mě několikrát ptala, jestli bych to ještě nemohla změnit, že to přece nemusím mít takhle napevno. Řekla jsem jim klidně, že dům je už právně obce a že jsem to udělala vědomě, dokud jsem svéprávná a při smyslech. Nabídla jsem jim, že jim pomůžu jinak – hlídáním dětí, kdykoli budou potřebovat, a v rámci možností i drobnou finanční výpomocí, ale ne „barákem za miliony“. Trvalo to, ale postupně vztahy zase povolily. Dnes mám pocit, že jsem udělala něco, co dává hlavu a patu. Dům po mých rodičích nebude důvodem k hádkám, ale vznikne z něj školka, kam jednou možná budou chodit i moje vnoučata. A já vím, že jsem o tom rozhodla já, dokud jsem mohla.
