Článek
Bylo to úplně obyčejné odpoledne. Vracela jsem se z práce, v hlavě klasický kolotoč – co uvařím, jestli stihnu nákup, jestli ještě zapnout pračku. V soupravě narváno, já přimáčknutá ke dveřím a někde u těch dveří seděl na zemi bezdomovec. Nic výjimečného, v Praze to člověk skoro přestane vnímat. Taky jsem dělala, že ho nevidím, jen jsem uhýbala pohledem, protože jsem byla unavená a nechtěla jsem nic řešit. Vlak se rozjel, já se chytla tyče a najednou vedle sebe slyším: „Áďo?“ Takovým tónem, který jsem v sobě měla někde hodně hluboko uložený. Zatnulo se mi břicho, otočila jsem se a pár vteřin jen zírala. Mozek odmítal přijmout, že ten zarostlý, špinavý chlap je můj bratr.
Setkání, které se nemělo stát
První, co jsem ze sebe dostala, bylo něco mezi koktáním a otázkou, jestli je to vážně on. Podíval se na mě, tak zvláštně unaveně se usmál a plynule řekl moje celé jméno a datum narození. V tu chvíli se mi podlomila kolena. Sedla jsem si k němu na zem, úplně automaticky, i když jsem cítila pohledy lidí kolem. Najednou mi to bylo jedno. Měla jsem pocit, jako by se mi z ničeho nic vrátila část života, o kterou jsem přišla, když odešel. V hlavě mi běželo, jak nám tehdy naši jen suše oznámili, že „odešel a neví se, kde je“, a tím to skoro skončilo. Postupem času se o něm doma mluvilo čím dál míň, až skoro vůbec. Teď přede mnou seděl živý člověk, který mě kdysi hlídal, učil mě jezdit na kole, a já nevěděla, jestli mám víc brečet, nebo se zlobit.
U další stanice jsem se zvedla a skoro ho vytáhla ven z vagónu. Přišlo mi hrozně zvláštní jen tak dál stát v tom přecpaném vagónu, jako by se nic nestalo. Za dveřmi jsem mu navrhla, že mu koupím něco teplého k pití a něco k jídlu. Vzali jsme to do nejbližší malé kavárny u východu z metra, kde bývá spíš prázdno. Chtěla jsem mít aspoň trochu klid, abych se ho vůbec na něco mohla zeptat. On byl najednou strašně opatrný, pořád koukal kolem sebe, jako by čekal, že ho někdo vyhodí. Omlouval se, že smrdí a že tam se mnou nemá sedět. Došlo mi, jak moc se stydí, tak jsem to utnula a jen mu řekla, ať si dá, na co má chuť, a že si prostě popovídáme. Bylo mi jasné, že cokoliv chytrého bych v tu chvíli chtěla říct, stejně nebude sedět.
Vyprávění mezi sousty
Když jsem mu nesla čaj a sendvič, začal mezi sousty vyprávět, jak to šlo po jeho odchodu z domova. Říkal to tak kostrbatě, ale smysl byl jasný: práce načerno, nějaké dluhy, lidi, se kterými se zamotal do věcí, do kterých nechtěl, a pak už jen série špatných rozhodnutí. Nepotřebovala jsem znát detaily, stačilo mi, jak se na sebe při tom díval. Řekl, že se několikrát chystal vrátit, ale vždycky ho zastavil strach, že ho naši pošlou pryč nebo že se za něj budu stydět. Jak mluvil, docházelo mi, že za ty roky v něm ten stud musel narůst do obrovských rozměrů. Že si prostě nedokázal představit, že by jednou zazvonil u našich dveří. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že z něj dělám spíš obžalovaného, a přestala jsem se ptát na „proč“ a „kdy“. Víc jsem potřebovala slyšet, že je při smyslech, že mu na sobě ještě aspoň trochu záleží a nechce takhle zůstat navždy.
Když přišla řeč na rodiče, úplně se mi sevřel žaludek. Před očima jsem viděla mámu, jak by reagovala, a zároveň se ve mně zvedla vlna starého vzteku, že nám doma o jeho odchodu nikdy pořádně nic neřekli. Jen náznaky, něco mezi řádky, spousta ticha. Řekla jsem mu, že když o něm mluvili, bylo to skoro vždycky v minulém čase, jako by už nebyl. A že jsem si v duchu představovala, jak někde začal nový život, třeba v zahraničí, a má rodinu. On se na chvíli rozbrečel a přiznal, že se o něco takového párkrát pokoušel, ale nikdy to nevyšlo. Postupně prý rezignoval. Seděla jsem naproti němu, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a věděla jsem, že se musím rozhodnout: zavolat rodičům hned, nebo to nejdřív nějak pobrat sama. Nakonec jsem z toho vycouvala tím, že jsem mu navrhla, ať si vyměníme čísla a domluvíme se na dalším setkání.
Rozhodnutí, která nejde vrátit
Vytáhla jsem mobil a on mi nadiktoval číslo na starý tlačítkový telefon, který nosil v igelitce. Připadala jsem si v tom okamžiku zvláštně – úplně obyčejné zapisování kontaktu a přitom mi bylo jasné, jak je to velký krok. Nabídla jsem mu peníze na nocleh v noclehárně a něco navíc. Vzal si jen část, že prý „na jistotu“, aby to neutrácelo špatným směrem. Tím mi ukázal, že v sobě pořád má nějakou hranici, kterou nechce překročit. Domluvili jsme se, že se za pár dní uvidíme na stejném místě, protože já jsem potřebovala čas, abych si to v hlavě srovnala a promyslela, jak a kdy to říct doma. Když jsem pak jela jiným metrem domů, dívala jsem se na svůj odraz v okně a měla jsem pocit, že se mi během jednoho odpoledne změnilo úplně všechno. Po letech jsem znovu měla bratra, ale vůbec jsem si nebyla jistá, jak s touhle skutečností naložím.
