Článek
Byl zrovna podzim, seděly jsme s dcerou u mě v kuchyni a já měla na stole rozepsané svoje účty. Řešila jsem, jak zaplatím plyn a jestli něco málo zůstane bokem. Ona přišla nadšená, že našla „skvělý“ byt a že k tomu, aby se mohla odstěhovat z koleje, jí chybí jen kauce. Ukazovala mi fotky z inzerátu, mluvila o tom, jak jí vadí sdílený pokoj a věčné střídání spolubydlících. Viděla jsem, jak moc touží být „ve svém“, a v hlavě se mi hned vybavilo, že já jsem v jejím věku tu možnost neměla. Hlavou mi běžela čísla, věděla jsem, že je to pro mě velká částka, ale zároveň jsem cítila, že jí chci dopřát něco, co jsem sama nezažila. Nakonec jsem řekla, že jí ty peníze půjčím.
Dohodly jsme se, že mi to po škole bude postupně vracet. Jen jsme to vůbec nesepsaly, bylo to celé jen tak „na dobré slovo“. V té chvíli mi to přišlo samozřejmé, je to přece moje dcera. Poslala jsem jí peníze z účtu a cítila takovou zvláštní směs hrdosti a nervozity. Hrdosti, že jí dokážu pomoci, a nervozity, jestli si tím náhodou sama nekomplikuju situaci. První dny pak mluvila o nějakých prohlídkách bytů, zmiňovala, že něco našla, pak zas, že jí to nevyšlo, ale nikdy z toho nebylo nic konkrétního. Začalo mi být divné, že se to pořád posouvá, ale uklidňovala jsem se tím, že je mladá, trochu chaotická a že se to nějak urovná. Nechtěla jsem na ni hned tlačit a připadat si jako policajt.
Když se z půjčky na bydlení stala úplně jiná investice
Po pár týdnech přišla jednou ke mně domů. Měla na sobě tričko s velkým výstřihem a mně okamžitě došlo, že je něco jinak, ani nevím přesně podle čeho. Možná podle toho, jak se hýbala, jak si na sebe pořád nenápadně sahala. Nejdřív jsem se jen neurčitě zeptala, jestli je v pořádku, jestli není nemocná. Po chvilce se sama „pochlubila“, že byla na plastice prsou. Zarazilo mě, jak samozřejmě o tom mluvila, skoro bez emocí, jako kdyby si byla koupila nové oblečení. Chvíli jsem nebyla schopná nic říct. Když jsem se jí pak zeptala, z čeho to zaplatila, bez mrknutí oka řekla, že z těch peněz na kauci, protože „taková příležitost se neodmítá“. V ten moment se mi úplně stáhl žaludek.
Cítila jsem, jak se mi vaří krev, ale zároveň jako bych ztuhla. Seděla jsem tam, koukala na ni a nevěděla, kde vůbec začít. Ona to shazovala tím, že „byt si vždycky nějak najde“, ale tělo má jen jedno a že jsem přece říkala, že jí chci pomoct. Když jsem jí řekla, že to byla půjčka na konkrétní věc a že mě podvedla, protočila oči a naznačila, že jsem staromódní a nechápu dnešní svět. V tu chvíli jsem se cítila strašně trapně, jako nějaká hysterická matka, která dělá scény kvůli věcem, které „mladí dneska berou normálně“. Měla jsem vztek, ale zároveň stud, že jsem to vůbec dovolila. A někde vzadu ve mně se ozývalo, že jsem si to možná měla víc ohlídat.
Když vlastní dítě začne zpochybňovat vaše hranice
Další týdny to mezi námi bylo napjaté. Kdykoli přišla řeč na peníze, otočila to v legraci nebo mě shodila, že „počítám každou korunu“. Zkusila jsem s ní mluvit v klidu, bez výčitek. Navrhla jsem, ať si aspoň sepíšeme splátkový kalendář, že mi to může vracet po menších částkách, jak to půjde. Smála se, že to přece není žádná banka a že bych jako „normální máma“ měla být ráda, že je spokojená sama se sebou. Před ostatními v rodině pak celou situaci zjednodušila na to, že „máma vyšiluje kvůli nějakým pár tisícům“. Nikomu neřekla, jak to doopravdy bylo. Když jsem slyšela, jak to podává, cítila jsem se ještě víc ponížená a zároveň jsem se skoro styděla ohradit, abych nevypadala malicherně.
Zlom nastal ve chvíli, kdy za mnou přišla znovu s prosbou, jestli jí „nepřihodím něco na bydlení“, protože to teď podle ní má těžší. V tu chvíli mi došlo, že jestli znovu ustoupím, tak se to nezastaví. Že už nepůjde jen o peníze, ale o to, jak ke mně bude přistupovat. Najednou jsem byla překvapivě klidná. Řekla jsem jí, že dokud nevyřešíme tu první půjčku, další peníze ode mě nedostane. Bez křiku, jen prostě větu, za kterou jsem si stála. Strašně se urazila, hodila po mně pár jedovatých poznámek o tom, že jí nepřeju, a odešla s prásknutím dveří. Několik týdnů jsme si pak skoro nepsaly, občas jen krátká, chladná zpráva. Bylo to nepříjemné ticho, ale zároveň jsem cítila, že couvnout zpátky už nemůžu.
Drahá životní lekce, která změnila naše vztahy
Postupně jsem v sobě musela přijmout, že ty peníze už asi nikdy neuvidím. V hlavě jsem je přestala počítat jako dluh a začala je brát jako hodně drahou lekci. Hodně jsem o tom mluvila s kamarádkou, ne proto, aby mi dala za pravdu, ale abych to vůbec nějak zpracovala. Došlo mi, že chyba byla i v tom, jak jsem dceři léta ustupovala, snažila se jí ulehčovat život a často za ni věci zachraňovala. Dnes spolu občas mluvíme celkem normálně, vztah se pomalu uklidnil. Ale peníze už jí nepůjčuju. Když jí s něčím pomůžu, tak jen konkrétní platbou, kterou mám pod kontrolou. Pořád mě někdy zabolí, když si uvědomím, kde moje úspory skončily. Zároveň ale vím, že jsem si díky tomu nastavila hranice, které jsem dřív neměla a že příště už se nenechám takhle snadno nachytat, ani od vlastního dítěte.
