Článek
Bydlíme s mužem a tříletou dcerou v menším bytě a poslední měsíce jedu dost na doraz. Po návratu do práce jsem pořád nevyspaná, manžel má dlouhé směny a já mám pocit, že jen přebíhám mezi prací, školkou a kuchyní. Když tchyně nabídla, že u nás pár dní zůstane a pomůže s malou, byla jsem za to vděčná, i když jsem věděla, že to nebude úplně zadarmo. Už dřív narážela, že dcera má „zbytečně dlouhé háro“ a že jí „ty copánky překážejí“. Vždycky jsem řekla, že stříhat nechci, že se jí ty vlasy líbí. Ten den dopoledne jsem malé zaplétala její oblíbený cop, ona se u toho culila do zrcadla. Tchyně si zase rýpla, že to je hrozná práce kvůli „pár chlupům“. Přešla jsem to, byla jsem už tak unavená, že jsem neměla sílu na další debatu. Po obědě se mi udělalo špatně z únavy a šla jsem si na chvíli lehnout s tím, že tchyně s malou chvíli zvládne být sama.
Probudila jsem se asi po necelé hodině a první, co mě zarazilo, bylo ticho. Normálně je z obýváku slyšet smích, dupání, aspoň nějaké povídání. Teď nic, jen takové tlumené špitání. Zvedla jsem se z postele, pořád napůl v polospánku, a šla se podívat, co se děje. V obýváku stála dcera ke mně otočená zády. Tchyně stála přímo před ní, jako by ji zakrývala, a dívala se na mě zvláštním pohledem, ve kterém bylo něco mezi provinilostí a spokojeností. V tu chvíli jsem ještě nechápala, jen jsem cítila, že je něco špatně. Pak malá zvedla hlavu a otočila se ke mně. Místo jejích dlouhých vlasů do půl zad měla hlavu ostříhanou úplně nakrátko. Úplně jiný člověk. Cítila jsem, jak mi ztuhnul žaludek a na chvíli jsem nebyla schopná nic říct.
Šok, pláč dcery a první konfrontace
První reakce byl úplný šok. Jen jsem na ně koukala, měla jsem pocit, že mi vypadla brada a nejsem schopná dát dohromady větu. Až po pár vteřinách ze mě vyletělo, co to jako provedla a jestli jí úplně přeskočilo, že mi ostříhala dítě bez dovolení. Tchyně začala klidným tónem vysvětlovat, že „to takhle vypadá civilizovaněji“ a že se „aspoň nebude tak potit a škubat u česání“. Jak to říkala tak samozřejmě, došlo mi, že to neudělala v žádné nouzi, ale prostě proto, že si prosadila svou. Věděla, že s tím nesouhlasím, a stejně to udělala za mými zády. V tu chvíli se mi hrnula krev do hlavy, ale zároveň jsem cítila, jak se mi podlamují kolena.
Do toho se dcera rozbrečela. Začala opakovat, že nechce být kluk a proč má ty vlasy pryč. Dívala se na mě úplně zmateně, jako by čekala, že to nějak napravím. To mě zasáhlo víc než samotné ostříhání. V tu chvíli jsem si musela říct, že se kvůli ní musím trochu sebrat. Vzala jsem ji do koupelny, postavila ji před zrcadlo a ukazovala jí, že je pořád ona, jen má jiný účes, a že je pořád krásná. Snažila jsem se mluvit klidně, i když jsem sama měla slzy v očích a třásly se mi ruce. Nechtěla jsem na ni vylít svůj vztek na tchyni, i když bych nejradši křičela. Když se trochu uklidnila a sedla si k pohádce v pokoji, zavřela jsem za ní dveře a hned jsem volala manželovi, protože jsem měla pocit, že to sama neustojím.
Manžel mezi dvěma ženami a rozhodnutí „u nás končí“
Manžel byl po telefonu zaskočený. Nejdřív z něj vypadlo něco ve smyslu „vždyť jsou to jen vlasy“, což mě v první chvíli úplně dorazilo. Ale když jsem mu krok po kroku popsala, jak to proběhlo, že to tchyně udělala záměrně, za mými zády, a ještě se tvářila, že je to správně, bylo slyšet, že i jemu dochází, že tohle je prostě přes čáru. Po telefonu mě podpořil, řekl, ať to řeším podle sebe. Šla jsem za tchyní do kuchyně a naplno jí řekla, že to, co udělala, je pro mě naprosto nepřijatelné a že takhle se k našemu dítěti chovat nebude. Ona začala vytahovat, kolik pro nás dělá, že jsem hysterická a nevděčná, že to je přece praktičtější, že jsem z toho udělala drama. V ten moment mi ruply nervy a bez křiku, ale úplně jasně jsem jí řekla, ať si sbalí věci, že u nás končí, protože jí po tom, co udělala, už u dcery nevěřím.
Tchyně se okamžitě stáhla do role ukřivděné. Padly řeči o zlé snaše, o tom, že jí „beru vnouče“ a že tohle si nezasloužila. Během hodiny měla sbalenou tašku a odcházela, podle mě se s malou ani nijak normálně nerozloučila, prostě něco zamumlala ve dveřích. Dcera za ní ani nešla, spíš se držela mě. Večer přišel manžel domů, viděl dceru s novým účesem a tu atmosféru, a bylo na něm vidět, že je mu mámy líto. Zároveň ale řekl, že rozumí, proč jsem to takhle udělala, a před tchyní se mě zastal i v telefonu, což pro mě hodně znamenalo.
Vztek, pochybnosti a hranice do budoucna
Následující dny byly zvláštní. Tchyně nevolala, jen manželovi chodily naštvané zprávy, kde psala, jak jsem přecitlivělá a jak ji od nás odstřihnul. Já jsem v sobě pořád střídala vztek a pochybnosti, jestli jsem to nepřepískla. Přemýšlela jsem, jestli jsem ji neměla jen nějak „poučit“ a ne ji rovnou vyhodit. Jenže pokaždé, když jsem se podívala na dceru a na její krátké vlasy, vybavil se mi ten její zmatený pláč v koupelně. Malá si na nový účes postupně zvykla, děti ve školce se jí párkrát ptaly, proč vypadá jinak, a já jim to vysvětlila po svém. Pro mě je to ale pořád připomínka, že některé hranice musím držet tvrději, než je mi třeba příjemné. A že tchyni už s dcerou nenechám samotnou bez toho, abych měla úplně jasno, co je pro mě v pořádku a co už ne.
