Článek
V pátek odpoledne v kanceláři šéf jen tak mezi řečí oznámil, že nabídka musí být v pondělí u klienta. Podíval se na mě: „Zvládla bys to o víkendu dotáhnout?“ Věděla jsem, že v sobotu pomáhám sestře se stěhováním. Měla jsem to říct hned, ale ztuhla jsem. Kolem seděli kolegové, už balili věci a já cítila odpovědnost, ale nedokázala jsem nic říct. „Jasně,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem stihla domyslet důsledky. Ulevilo se mi, že je po debatě, ale zároveň se mi stáhl žaludek. Byl to přesně ten typ „ano“, kvůli kterému si člověk zbytečně přidělá práci.
Jedno zrušení soboty spustilo lavinu následků
Cestou domů jsem zavolala sestře. „Hele, v sobotu nepřijdu. Musím do práce,“ řekla jsem bez okolků, abych to měla za sebou. Chvíli bylo ticho. „Aha. No… zkusíme to nějak vymyslet,“ odpověděla. Slyšela jsem v jejím hlase zklamání. Spoléhala na mě, domlouvaly jsme to dlouho dopředu. Začala jsem sama sobě vysvětlovat, že to jinak nejde, že to bude rychlé, že je to důležitý klient. Jakmile jsme položily, dala jsem mobil na tichý režim. Nechtěla jsem další zprávy, které by mi připomínaly, že jsem couvla. Řekla jsem si, že když už jsem řekla ano v práci, zaberu naplno a v sobotu udělám co nejvíc.
V sobotu ráno jsem přišla do prázdné kanceláře, udělala si kafe a otevřela všechny podklady. Chtěla jsem se pustit rovnou do práce, ať mám v poledne hotovo. Hned na začátku jsem narazila na chybějící vstupy od kolegy, který měl dodat cenové rozpisy. Bez nich nešlo část nabídky spočítat. Udělala jsem, co se dalo: texty, strukturu, tabulky jsem připravila k doplnění. Napsala jsem mu, zkusila zavolat. Nic. Je víkend, jasně. Mezitím pípnul telefon – od sestry přišla fotka pokoje plného krabic. Pozdravila mě smajlíkem, ale mně se sevřel žaludek a chuť na kafe přešla. Chvíli jsem koukala do monitoru a přemýšlela, jestli toho nemám nechat a jet aspoň na část dne. Pak jsem se vrátila do dokumentu a pokračovala v tom, co šlo.
Když úleva nepřišla, přišly hranice a realita
Po poledni se kolega ozval a poslal chybějící rozpisy. Najednou to šlo rychleji. Zrychlila jsem a zaplnila mezery. Ke konci odpoledne, když už jsem měla pocit, že to mám, přišel od šéfa e‑mail: „Ještě drobnost: sjednotit ceny a doplnit dvě reference.“ Drobnost to nebyla, zabrala další hodinu. Domů jsem dorazila večer unavená. Na pomoc už nebyl čas ani síla. V neděli jsem se k tomu ještě na pár hodin vrátila, doladila formátování, opravila chyby, nechala to zkontrolovat kolegou a řekla jsem si, že je hotovo. Místo úlevy jsem měla vztek sama na sebe. Věděla jsem, že to celé nevzniklo kvůli povinnosti, ale kvůli mému souhlasu bez podmínek.
V pondělí dopoledne jsme nabídku odeslali. U výtahu mě šéf míjel a jen tak pronesl: „Dobrá práce.“ Tón byl neutrální, jako by se nic zvláštního nestalo. Ne proto, že bych čekala pochvalu, ale proto, že mi došlo, že jsem tomu věnovala víkend a z jeho pohledu to bylo samozřejmé. Po obědě jsem za ním šla. „Potřebuju, abychom se na víkendových věcech domlouvali dopředu. Bez předchozí domluvy o víkendu pracovat nebudu. Když je to naléhavé, řekněte mi to včas, ať to naplánuju,“ řekla jsem. Přikývl: „Jasně, příště to probereme dřív.“ Bez odporu, bez dramatu. Došlo mi, že jsem je k tomu doteď sama vedla. Když jsem vždycky kývla, proč by čekali něco jiného?
Večer jsem zavolala sestře. „Promiň, že jsem tě v tom nechala. Mrzí mě to,“ řekla jsem rovnou. Nevymlouvala jsem se.Domluvily jsme se, že příští víkend přijedu a doženeme, co půjde. „Příště mi to řekni dřív a neber si toho tolik,“ odpověděla klidně. Bylo mi do toho všeho trochu úzko i trochu líp. Došlo mi, že mě k tomu nenutila povinnost, ale moje „ano“ ze zvyku a ze strachu z konfliktu. Často mám pocit, že když řeknu ne, selžu. Ale tenhle víkend mě naučil, že říct ne bolí míň než se přetěžovat a zklamat někoho, na kom mi záleží, protože jsem to nedokázala zastavit včas. Příště se chci ozvat dřív, i kdyby to bylo nepohodlné.
