Článek
Nedávný marný boj Slavie proti Barceloně v mrazivé lednové Praze znovu ukázal, kde se český klubový fotbal dlouhodobě nachází. Přestože měl český mistr výhodu domácí půdy a podal srdnatý výkon, prohrál se španělským velkoklubem o dva góly a nezískal ani bod.
Slavia následně prohrála i s kyperským Pafosem FC a skončila daleko od postupových pozic na nelichotivém 34. místě z 36 účastníků.
A přesto byly kdysi časy, kdy český mistr nebyl až tak daleko od zisku nejprestižnější klubové trofeje v nejpopulárnějším sportu této planety.
Zlatá šedesátá
Dnes to zní téměř jako sci-fi, ale v 60. letech byla jedním z nejlepších klubů Evropy Dukla Praha.
V sezóně 1966/67 se Dukla probojovala až do semifinále Poháru mistrů evropských zemí – PMEZ (předchůdce dnešní Ligy mistrů), kde podlehla pozdějšímu vítězi Celticu Glasgow. Cestou do semifinále vyřadila například slavný Ajax Amsterdam.
Tento výsledek navíc nebyl žádná náhoda. Již v sezonách 1961/62, 1962/63 a 1963/64 totiž Dukla vždy postoupila mezi nejlepších osm klubů Evropy a hrála tak čtvrtfinále.
Jenže zde je kámen úrazu.
Skvělé výsledky tehdejší Dukly dnes v podstatě nelze zopakovat – byly totiž souběhem několika unikátních „šťastných“ faktorů.
Za prvé: tehdejší „Liga mistrů“ měla pouze 32 účastníků – po jednom z každé země (vítěz ligy).
Dnes jich má 82 a ty nejsilnější národy mají v soutěži tři nebo čtyři zástupce nebo v případě letošní Anglie dokonce šest (!) klubů.
To je prostě úplně jiná soutěž než „šedesátkový“ Pohár mistrů evropských zemí, kde stačilo přejít přes tři soupeře a byli jste už v semifinále.
Kromě toho byla Dukla klub propojený s tehdejší armádou. To jí umožňovalo snadno získávat nejtalentovanější fotbalisty, kteří nastupovali k základní vojenské službě právě do Dukly, a mít dlouhodobě de facto nejkvalitnější kádr v Československu, což se promítalo i do evropských výsledků.
Dukla měla také jako armádní tým k dispozici nejlepší podmínky pro přípravu, včetně moderního stadionu na Julisce, což bylo v té době jinde nevídané.
Souběh všech těchto faktorů, tj. hracího systému s mnohem menším počtem kvalitních evropských soupeřů a „napěchovaného“ kádru českého mistra, jehož kvalita se blížila tehdejší reprezentaci, je bohužel již neopakovatelný a tudy tedy cesta k úspěchu již nepovede.
Léta devadesátá – případ Sparta
V sezoně 1991/92 se odehrál tzv. nultý ročník Ligy mistrů.
Nultý proto, protože se technicky jednalo o ještě původní Pohár mistrů evropských zemí, ale poprvé se zde objevily základní skupiny, kde hrál každý s každým. Skupiny byly celkem dvě – A a B – a nahradily vlastně čtvrtfinále a semifinále soutěže.
A právě v tomto ročníku excelovala pražská Sparta, kdy v 1. kole postoupila přes skotského mistra Rangers a ve 2. kole přes francouzského šampiona Marseille a probojovala se do základní skupiny B. V té nakonec skončila druhá a jako jediná porazila pozdější vítěze Barcelonu (vítěze „sparťanské“ skupiny B), která ve finále přemohla Sampdorii Janov (vítěze skupiny A).
Technicky vzato tedy Sparta v soutěži skončila na děleném 3 až 4. místě se druhým týmem skupiny A, což je srovnatelný a stejně výborný výsledek jako semifinále Dukly Praha v sezóně 1966/67.
Bohužel i zde platí, že dostat se v roce 1992 mezi nejlepších osm, resp. čtyři týmy soutěže bylo nesrovnatelně jednodušší než dnes. Totéž platí i o celkovém vítězství v soutěži.
Mimochodem, všimněte si, mezi semifinále Dukly v roce 1967 a „semifinálem“ Sparty uplynulo dlouhých dvacet pět let.
A to byl v podstatě i poslední špičkový výsledek českých klubů v nejprestižnější evropské fotbalové soutěži.
Je tedy nějaká šance, že by český klub v dohledné době v Lize mistrů triumfoval?
Šance je, ale faktory, které proti tomu hrají, jsou zdrcující:
I za dlouhá desetiletí existence lehčího formátu soutěže pouze s 32 účastníky (1955–1997) se české týmy dostaly maximálně mezi čtyři nejlepší týmy, a navíc pouze dvakrát.
Navíc je zde jasný trend narůstajícího počtu týmů z fotbalově nejsilnějších zemí, jako je např. Anglie, Itálie či Španělsko. Od sezóny 1997/98 mohly mít dva týmy, od sezóny 1999/00 již tři nebo čtyři a od sezóny 2015/16 dokonce pět.
To dramaticky snižuje šanci na úspěch pro země jako Česko, která má účastníka jediného – který navíc někdy musí absolvovat i předkolo. Je navíc zřejmé, že např. „až čtvrtý“ nejlepší klub anglické ligy může mít pořád mnohem silnější kádr a větší rozpočet než mistr Maďarska, Polska a bohužel i Česka.
Jeden příklad za všechny:
Hodnota kádru Chelsea FC, čtvrtého nejlepšího týmu posledního ročníku anglické ligy činí cca 1,2 miliardy EUR.
A hodnota kádru českého mistra Slavie Praha?
Asi 100 milionů EUR.
Čtvrtý nejlepší klub anglické ligy má tedy téměř 12krát hodnotnější kádr než nejlepší klub v Česku.
Česká republika má nyní sice poměrně vysoký klubový koeficient – je na 10. místě z 55. národních asociací – avšak „prostřílet se“ k titulu přes nejlepší kluby z asociací nad Českem – např. Anglie, Itálie, Španělsko, Německo atd. – je v podstatě zcela nemožné, zvlášť pokud mají v soutěži čtyři, pět nebo dokonce šest klubů a Česko jen jeden.
V nejbližších letech – a bohužel zřejmě i desetiletích – tak zůstanou české kluby daleko před branami semifinále Ligy mistrů, o finále a případném vítězství v něm ani nemluvě.
