Článek
S trochou nadsázky existují v životě jen tři jistoty: smrt, daně a fronta na dámské toalety.
Když se totiž na koncertě, v divadle nebo na sportovním zápase objeví během pauzy fronta, je téměř jisté, že vede právě k dámským toaletám. Zatímco pánové mizí dovnitř a ven rychlostí expresního vlaku a jdou si pak v klidu koupit něco k jídlu a pití, ženy stojí, čekají a přemýšlejí, proč se to v roce 2026 pořád děje. A někdy dokonce ani nečekají a běhají z patra do patra, jestli náhodou někde není fronta kratší.
Ta fronta je tak všudypřítomná, že ji společnost přestala vnímat jako problém a bere se jako něco normálního – „normální“ to ale není. Problém totiž vůbec není v ženách, problém je v nesmyslném přežitku z minulosti, kdy byly budovy navrhovány muži podle mužských potřeb a výsledkem dnes je, že pánské i dámské toalety mají většinou stejnou podlahovou plochu.
A proč je vlastně nesmyslné, aby pánské i dámské toalety měly stejnou podlahovou plochu?
Inu, prostě proto, že mezi muži a ženami existují docela zásadní rozdíly, pokud jde o způsob vykonávání „malé potřeby“, a proto stejná plocha pro obě pohlaví automaticky znamená, že pánové budou odbaveni mnohem rychleji, resp. že ženy budou odbaveny mnohem pomaleji.
Pojďme si to trochu blíže rozebrat.
Proč za to ženy vůbec nemohou
Začněme tím nejdůležitějším: ženy netráví na toaletě více času proto, že by byly pomalejší, nerozhodnější nebo si tam chodily povídat.
Důvody, proč tráví na toaletách více času, jsou totiž vlastně zcela objektivně dané a prosté.
Prvním a hlavním důvodem je samozřejmě to, že na rozdíl od mužů nemají k dispozici pisoáry (lidově tzv. mušle), které obrovsky zrychlují provoz na pánských záchodech, a musí tedy vždy do kabinky.
To zrychlení provozu díky pisoárům je opravdu obrovské: odhaduje se, že muži na něm stráví v průměru pouze 30 vteřin, zatímco vykonání malé potřeby v dámské kabince zabere až 120 vteřin, tedy čtyřikrát déle.
Za 15minutovou přestávku během koncertu či sportovního utkání se tak na jednom pisoáru může vystřídat až 30 mužů, zatímco jedna dámská kabinka stihne obsloužit jen asi 7 nebo 8 žen.
A aby toho nebylo dost, jeden pisoár zabere jen asi polovinu místa, které zabírá dámská kabinka (a někdy i méně), takže na stejné podlahové ploše může být během čtvrthodinové přestávky odbaveno až 60 mužů oproti zmíněným 7 až 8 ženám v jedné kabince. Zanedbáme-li tedy mytí rukou, otevírání dveří apod., pak v „čistě pisoárové variantě“, kdy muži nemají kabinky, může být provoz pánské toalety klidně až 8krát rychlejší!
Začínáte už chápat, jak nesmyslný, absurdní a zastaralý je dnes design např. řady historických budov, kde se odehrávají divadelní či koncertní představení a kde mají pánské a dámské záchody úplně stejnou plochu?
Stejná plocha se totiž nerovná stejná rychlost, průchodnost a kapacita.
V reálu mají samozřejmě pánové kabinky také, takže rozdíl v rychlosti odbavení je o něco menší, ale výzkumy jasně ukazují, že i v kabinkách jsou muži asi dvakrát rychlejší než ženy a opět jsou v tom ženy zcela nevinně, neboť je to způsobeno nutností se svléknout a obléknout (mají většinou více vrstev oblečení), menstruací, těhotenstvím nebo péčí o děti (častěji doprovázejí děti, seniory nebo osoby se zdravotním omezením na WC).
A konečně je tu i důvod čistě přírodní: obecně platí, že ženy prostě navštěvují toalety o něco častěji než muži z anatomických příčin (kratší močová trubice a menší močový měchýř). V praxi to znamená, že pokud „průměrný muž“ a „průměrná žena“ oba vypijí stejné množství tekutin, u ženy se obvykle projeví potřeba navštívit toaletu o něco dříve.
Co se s tím dá dělat
Problém s frontami se dá přitom řešit docela snadno – nové veřejné budovy stavět chytřeji a u těch starých udělat několik opatření.
U starých, historických budov, kde se před dámskými záchody o přestávce tvoří fronty třeba až na schodiště, lze prostě část pánských toalet dočasně přeznačit jako dámské — a funguje to okamžitě. Lze to udělat dokonce i předem, pokud se ví, že půjde o akci s převahou žen.
Pokud to je stavebně možné a nemusí se bourat nosná zeď, lze také prostě odstranit stěnu či příčku mezi dámskými a pánskými toaletami, sloučit je a vytvořit společný prostor s kabinkami.
Staré budovy mají také často příliš velké předsíně, zbytečné chodbičky nebo špatně umístěné dveře. Úpravou těchto „mrtvých míst“ lze získat prostor pro 1–2 další kabinky, což má obrovský dopad na čekací dobu.
Jen taková drobnost, jako je třeba otevírání dveří na dámské toalety ven namísto dovnitř, může zrychlit provoz až o 10 až 20 procent.
Provoz ve starých budovách mohou urychlit i bezdotykové umyvadlové baterie, lepší značení (kde ty toalety vlastně jsou?), ale třeba i světelné indikátory či senzory zobrazující volné kabinky, rychlejší splachováni, umístění sušičů rukou a zásobníků papírových ručníků dál od vchodu, aby se fronta neblokovala u vchodových dveří atd.
Když se tyto „drobnosti“ nasčítají, celkový dopad na rychlost odbavení je již značný.
Pro urychlení provozu již také některé země (např. Skandinávie, Německo) začaly používat tzv. dámské pisoáry, a zřejmě je jen otázkou času, kdy se objeví i u nás — zejména na velkých akcích, kde jsou fronty žen největší problém.
A u budov nových?
Uplatnit vše z výše uvedeného plus rovnou navrhovat dámské toalety s více kabinkami pro ženy než pro muže – ideálně v poměru alespoň 2:1.
Anebo zavádět tzv. genderově neutrální (uni-sex) toalety, tj. nahradit dnešní oddělené dámské a pánské toalety jednotným prostorem s kabinami přístupnými pro obě (všechna) pohlaví. Tím se maximalizuje využití všech kabin a snižuje se průměrná doba čekání. Samozřejmě za předpokladu dostatečného zajištění soukromí – např. samostatně uzamykatelné místnosti či kabinky s dveřmi od podlahy až ke stropu.
Snad tedy jednou přijde doba, kdy architekti pochopí, že ženy nejsou jen muži s kabelkou.
Do té doby nám zbývá jediné: humor, trpělivost a víra, že i fronty mohou mít šťastný konec.
Zdroje:
