Článek
Chystám se do knihovny. Mrknu na hodiny, mám co dělat, abych stíhala do uzavírací doby. Hodím knížky do tašky a pádím. Jak jsem rozeběhnutá, periférně vidím nějakou barevnou skvrnu. Přichvátám blíž a ona to mladá slečna, hezky a slušně oblečená a něco mi říká. Zpomalím a čekám, co chce. A ono se ozve: „Dobrý den, nemáte prosím vás třicet korun?“ Zarazím se a jak jsem rozeběhnutá, jen odseknu: „Ne, nemám!“ a pokračuji dál.
Jenže jsem neušla ani pár metrů a už mě zavalily výčitky a v mozku se odehrává slovní pin-pong.
„Co když ji okradli a nemá na autobus? Vždyť stála u nádraží!“ „Tak přece půjde na policii!“
„Co když peníze ztratila a nemá furt na ten autobus? Tak přece zavolá domů, ať pro ní přijedou. A co když nemá telefon?…“
A takhle pořád dokola. Nejvíc mě zarazilo, že byla, pardon, normální. Hezky oblečená, mladá, příjemného vzhledu, jakoby se tou otázkou omlouvala.
U nás ve městě máme pár týpků, které už míjím beze slov
Jsou k vidění u velkých obchodů a ochotně za vás odvezou vozík a vyinkasují deset kaček. Anebo průběžně žebrají. Jednou mě jeden z nich málem sejmul, když se hnal do stánku pro placatku rumu. Tak tady výčitky nemám ale ta slečna? Pořád mi to vrtalo v hlavě.
Mé druhé-to hodné-JÁ mě neustále bombardovalo otázkami
„A proč ses jí nezeptala, na co je potřebuje. A proč jsi jí nenabídla pomoc třeba jinak. A vůbec, proč ses o ní nezajímala? Asi tam jen tak zbůhdarma nestojí!“ Dávalo mi, co proto. Možná, kdyby mě poprosila o půjčku, že ztratila peníze, tak jí je dám a mávnu nad tím rukou. Ale otázka-NEMÁTE? mi evokuje rovnou odpověď-NEMÁM.
Přitom nejsem žádný lakotník
Byla jsem mezi prvními, když se vybíraly peníze na pomoc postiženým povodněmi, na Ukrajinu, každoročně posílám příspěvek organizaci, která se stará o postižené děti, daruji bezplatně tu nejcennější tekutinu-jsem dárcem krve. Žlutých kytiček mám bezpočet, stejně jako bílých pastelek. Nechápu, jak se mi mohlo stát, že jsem tuto slečnu předešla bez slůvka pomoci? Moment překvapení? Otrlost a zahledění do sebe?
Tak se v tom tak melu
Co si o tom myslíte vy? Jak byste se zachovali? Jsou mé výčitky oprávněné anebo šlo o nějaký žert, hru na dobro, nevím. Na skrytou kameru také nevěřím.
Prostě přemýšlím, co je správné. Jaký na to máte názor vy anebo víte, jak byste se zachovali v situaci, když vás osloví milý kukuč s prosbou o malou finanční částku?
