Egon Bondy: Proč nás fascinuje žebrající doktor filozofie i dnes?

Právě v těchto dnech jsme si připomněli výročí jeho narození. Jeho díla se šířila výhradně v samizdatu. Jejich četba byla charakteristická pro generaci čtenářů spojených s disentem a undergroundem.

Pro lidi, kteří dospívali v 70. a 80. letech a neuznávali oficiální kulturu, bylo čtení samizdatů jakýmsi protestem.

I když byl jeho hlas v ČSSR oficiálně umlčen, v exilu byl oceňován – což jen podtrhuje zvláštnost doby.

Obraz zakázaného autora a undergroundové ikony se rozpadne ve chvíli, kdy se otevřou svazky Státní bezpečnosti. Bondyho život byl totiž plný paradoxů – na jedné straně ilegální tvorba, na druhé straně styky s tajnou policií.

Oficiální cesta byla uzavřena. Publikoval v samizdatu – v ilegálně rozmnožovaných strojopisných kopiích, které se šířily z ruky do ruky v disidentských a undergroundových kruzích.

Svou syrovostí a volnomyšlenkářstvím zaujaly spoustu lidí. Roli hrálo i to, že sdílení samizdatu vytvářelo dojem „něčeho zakázaného.“

A příchuť zakázaného ovoce chutnala vždycky.

V období normalizace přispíval do samizdatových časopisů Revolver Revue, Sado Maso, Vokno či exilových Paternoster (Vídeň), Proměny (New York) nebo Svědectví (Paříž). Právě politický a literární čtvrtletník Svědectví byl výrazně spjatý s osobností zakladatele Pavla Tigrida.

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, český básník, prozaik a filozof, se narodil 20. ledna 1930 v Praze. Otec Jan Fišer, plukovník československé armády. O matku Zbyněk přišel v mládí.

Fišer jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do Komunistické strany Československa. Po dvou letech ho vyloučili.

Vrásky si z toho nedělal. Vrhnul se do bohémského života. Samozřejmě bez stálého pracovního poměru. Živil se dokonce i drobnými krádežemi, žebrotou.

Pracovat? Docházet na šestou do Kolbenky? Ani náhodou!

Koncem 40. let vytvořil nerozlučnou partu s Ivem Vodseďálkem, básníkem a spoluzakladatelem edice Půlnoc. Dále nespoutanou a kontroverzní literátkou Janou Krejcarovou i spisovatelem Bohumilem Hrabalem.

Právě Hrabal udělal z Bondyho nesmrtelnou literární postavu. Bondy se objevuje v legendárních prózách jako Něžný barbar nebo v Legendě o Egonu Bondym a Vladimírkovi.

Na Bondym se podepsal vztah s extravagantní literátkou Janou Krejcarovou, dcerou Mileny Jesenské. Právě kvůli ní přijal pseudonym Egon Bondy, pod kterým vstoupil do dějin. Jejich vztah byl bouřlivý a destruktivní.

Sám Karel Teige, výtvarný umělec a publicista, se nechal slyšet, že tato polochoromyslná dvojice patří do blázince.

Krejcarová, která si říkala „Honza“, byla povahou divoká smršť. Po dědictví se rozhodla nepracovat a bohémský život ji pohltil.

Měla čtyři manželství a pět dětí (jedno z nich možná s Bondym), o které se nedokázala starat – za zanedbání péče byla dokonce odsouzena. Tragicky zemřela v roce 1981 při dopravní nehodě.

S Krejcarovou žil život na absolutní hraně společnosti – v chudobě, alkoholu a experimentování. Právě tato zkušenost se nejspíše stala živnou půdou pro syrovost jeho pozdější tvorby.

Bondyho rozporuplnost pocítila nejvíc jeho vlastní rodina. Měl syna, Zbyňka Fišera mladšího, který je v současné době docentem na brněnské filozofické fakultě. Věnuje se zejména teorii tvůrčího psaní a překladatelství.

V rozhovoru přiznává otcovu složitou povahu. Žili spolu do jeho 4 let než se s matkou z Prahy odstěhovali.

Do svých 27 let se s ním neviděl. Našel ho až brněnský básník Milan Ohnisko, který se stal jejich nejintenzivnější spojkou. Přesto se jejich vztah, otec-syn, nijak zvlášť nerozvinul.

Bondy žil po svém a neohlížel se na to, co si o něm kdo myslí. Dokonce si vystřelil při svém zvláštním pokusu o emigraci z francouzské tajné služby, které předestřel svůj plán na atentát na sovětské vedení:

Z pokusu sice sešlo, ale Bondy prý tehdy získal i nějaké peníze. Historce můžeme a nemusíme věřit, existuje údajně jen jako jeho vzpomínka.

Bondy možná působí jako volnomyšlenkář. Ale svou káru dotáhl daleko dál, resp. výš! Jeho zájem o marxistickou ale i čínskou a indickou filosofii ho vrátil ke studiu.

Ve 27 letech odmaturoval na gymnáziu a téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Nebyl by to Bondy, aby se dostal na studium přirozenou cestou!

Při studiu pracoval zároveň jako noční hlídač v Národním muzeu. Studium ukončil v roce 1961. Poté začal publikovat ve vědeckých časopisech a v roce 1967 mu vyšly pod vlastním jménem první knihy: Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie.

Za své filozofické práce získal v roce 1967 titul doktora filozofie i hodnost kandidáta věd (CSc.). Až do roku 1969 pak vydával prorežimní marxistické publikace.

V roce 1981 mu byla udělena Cena Egona Hostovského. Ta patřila autorům z exilových nakladatelství a předávala se v Torontu.

V 70. letech se seznamuje s Ivanem Martinem Jirousem, manažerem undergroundové hudební skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila i část jeho textů.

Bondy jim pronajal sklepní místnost coby zkušebnu v domě, kde bydlel. Ale jejich bytí nemělo dlouhého trvání. Když Plastici spustili, ozýval se takový hřmot, že spustili i obyvatelé domu. Takže už po týdnu se muzikanti loučili.

Fišer ovlivnil také tvorbu Jáchyma Topola, básníka a hudebníka, zpěváka a textaře skupiny Psí vojáci.

Bondy se ve svých textech nikdy zcela neztotožnil s únorovým převratem roku 1948. Přesto bez větších skrupulí spolupracoval se Státní bezpečností, jak uvádí např. aktualne.cz.

Ve svazcích figuruje pod několika krycími jmény – Agent Klíma, důvěrník Zbyněk, agent Mao či důvěrník Oskar.

Ale i na Václava Havla, na Janu Krejcarovou i na jejího manžela. Tedy na lidi, se kterými sdílel byt, stůl i pocit výlučnosti undergroundu.

Sám o sobě mluvil jako o člověku, který „prodává svou duši“. A to za drobné ústupky – klid na práci, možnost publikovat i občasnou večeři s komunistickými pohlaváry.

Po sametové revoluci 1989 má výhrady k politickému režimu a hlásí se k trockismu, maoismu a později má blízko k anarchismu. Angažuje se v levicových stranách, publikuje politologické eseje.

Prolomily se ledy a udavačství vyplynulo na povrch. Ztrácí přátele. Pod záminkou nesouhlasu s rozdělením republiky se stěhuje do Bratislavy. Na Univerzitě Komenského přednáší filozofii.

Jeho paměti Prvních deset let byly předlohou pro český film 3 sezóny v pekle, který byl nominován na 11 Českých lvů, z toho 3 získal. Hlavní role byla inspirována právě Egonem Bondym. Nicméně film vzbudil rozporuplné reakce.

Koneckonců stejně jako život Egona Bondyho.

Zemřel v pondělí 9. dubna 2007 v Bratislavě ve věku 77 let na následky popálenin, které utrpěl po vzplanutí pyžama od vlastní cigarety.

Prvních deset let – autobiografická próza o životě na okraji společnosti
Invalidní sourozenci – antiutopistický román
Šaman– próza na hraně mystiky
Útěcha z ontologie – Bondyho nejznámější filozofická práce, která mu přinesla akademické uznání
Trapná poezie – básnický cyklus, který vědomě bourá patos a estetické normy.

Bondyho generace hledala opravdovost v samizdatu, protože oficiální kultura lhala. Dnes se podobně mnozí obracejí k nezávislým podcastům nebo sociálním bublinám, protože mainstreamová média ztratila jejich důvěru.

Bondy nebyl morálně čistý, byl zakázaný. A zakázané tehdy znamenalo důvěryhodné.

Jeho příběh ukazuje, jak snadno může být rebel zároveň kolaborantem i jak je pohodlné omlouvat vlastní selhání „vyšším zájmem“.

Zdroje:

Egon Bondy

Jana Krejcarová

magazín aktualne.cz

lidovky.cz

https://www.prahamestoliteratury.cz/praha-egona-bondyho/

slovnikceskeliteratury

idnes.cz