Jan Eskymo Welzl: Čech, který se stal náčelníkem Eskymáků. Svobodu mu vzaly úřady

Už co se narodil, obula mu budoucnost boty z toulavého telete. Jan Welzl se narodil 5. srpna 1868 v Zábřehu na Moravě a podle svých slov byl Čechem moravské národnosti. Otec byl kloboučnický tovaryš, matka mlékařka. Pomáhal jí v zábřežanském mázhausu a lidé mu neřekli jinak než Tvarohový Hanes.

Škola mu k srdci nikdy nepřirostla. Mnohem víc než sezení v lavici ho přitahovaly dálavy a toulky. Díky tomu, že hokynářství celkem vynášelo, vyučil se zámečníkem. Jenže v mladé duši vládl nepokoj. Touha po nezávislosti v něm hořela dávno předtím, než dokázal pojmenovat, co vlastně hledá.

Věděl jen jedno: tady to nebude. Nevěděl kam, nevěděl jak, ale věděl, že chce být sám sobě pánem. A tu touhu v sobě nedusil. Naopak ji přiživoval každým dnem, až přišla chvíle, kdy si sbalil svých pár švestek a šel.

Jak bylo tehdy zvykem, tovaryšové se vydávali do světa. A to byla voda na Welzlův mlýn. Dva roky cestoval a prošel skrz naskrz Rakousko uherskou monarchii. Jenže povinnost ho povolala zpět.

Tehdy mládenci museli povinně odsloužit tři roky vojenské služby.

Přitom sloužil v době míru. Avšak nechal se slyšet: „Ale byl jsem hrozně zvotročené.“

Jakmile svou vojenskou povinnost splnil, nazul opět toulavé boty a kráčel zase do světa. Nutkání bylo velké. Srdce zmožené vojnou potřebovalo znovu ožít. Vedla ho obrovská touha vymanit se z průměrnosti. Nezapomněl na svůj sen. A tím byla svoboda. Věděl, že v Zábřehu ji nenalezne. Chtěl víc.

S rodiči a bratrem žili v domě č.p. 12 zvaného Pod podloubím. Dnes v tomto domě sídlí muzeum. Město Zábřeh v nejhornějším patře uctilo památku svého rodáka otevřelo Zábřežanům a dalším zájemcům okno do dobrodružného života Eskymo Welzla.

Jan Eskymo Welzl anebo Arctic Bismarck, byl muž mnoha tváří. Cestovatel na Dálném severu, polárník, eskymácký náčelník, lovec, zlatokop, soudce, obchodník.

V těle mu kolovala dobrodružná krev, která ho hnala z místa na místo. Od mládí toužil po nezávislosti. Co po tom, že šel dlouhé čtyři roky a vyrazil s pouhými čtyřmi krejcary v kapse! Nikdy nepřestával věřit, že si svůj sen splní.

Po dlouhém putování, kdy topil pod lodními kotly, nádeničil v přístavech, anebo pomáhal při stavbě Transibiřské magistrály, přišla chvíle, na kterou celý život čekal.

V současnosti se lidé vydávají do Himálají pokořit osmitisícovky, či putují do Camina de Santiago. Eskymo Welzl si nepotřeboval nic dokazovat, on tak činil z vlastního popudu – být nezávislý.

Nechtěl se vracet domů jako dnešní poutníci. Chtěl klid a svobodu. Znal Evropu, byl v Africe, ale stále to nebylo místo, kde se cítil dobře.

Pracoval v Port Arthuru i na mostech transibiřské magistrály a škudlil peníze na další cestu. Nepřestával snít o tom, že jednou najde místo na kraji světa, kde bude šťastný.

V Irkutsku ho dostihla zpráva, že jedině svobodní jsou synové zlatého severu. Jan Welzl se to těch krajin vydal. Na vlastní pěst, bez mapy. On se totiž v mapách nevyznal.

Zní to možná jako pohádka. Jenže na cestě za pohádkovým snem zažíval spoustu útrap. Veškerý majetek si vezl s sebou na povozu taženém koníkem. Trvalo mu dlouhé čtyři roky, než došel do místa, po kterém celý život toužil.

Byl svobodným člověkem na pustém ostrově Nové Sibiři v jeskynním doupěti, které si sám vybudoval. Líbilo se mu tady a využil všech svých znalostí a dovedností. Byl vším – zámečníkem, lékařem, pošťákem, lovcem, zlatokopem, velrybářem a hlavně obchodníkem.

Pro své rozhodné jednání byl dokonce zvolen i nejvyšším soudcem v kraji. Lidé si ho považovali a on své touze dával vše. Tvrdě pracoval a stal se majitelem lodi a spolumajitelem několika dalších menších šalup.

Bílí polárníci mu říkali Arctic Bismarck, domorodí Eskymáci Moojok Ojaak-Pojídač medvědů.

Jeho spřežení přepravovalo poštu či úlovky ryb ze všech okolních ostrovů. Jeho lodi odvážely kožešiny, aby přivezly zpět živobytí, které se stalo prodejním artiklem mezi zlatokopy i mezi indiány a Eskymáky.

Kapitál se jeho zásluhou a díky pracovitým rukám radostně hromadil.

V roce 1924 došlo k obrovskému životnímu propadu. Naložený škuner kožešinami, které chtěl výhodně prodat v San Francisku a vrátit se coby vážený náčelník s tím, že našel nová odbytiště, se potopil. A s ním celý náklad.

Welzl zalitoval jen na okamžik a děkoval, že přežil. Ostatně, kožešiny budou zase, teď šlo „jen“ o to vrátit se zpátky. Jenže to „jen“ nebylo tak jednoduché.

Svého času novosibiřský náčelník rychle vyprovodil překupníka, který k Eskymákům pašoval alkohol. Co čert nechtěl, Welzla teď poznal a pomstil se mu. Informoval úřady. A začal kolotoč.

Welzl nechápal – nic od vás nepotřebujeme, utopili jsme své kožešiny a na vlastní náklady se zase vrátíme domů, opakoval neustále. Jenže úřady neslyšely a úřední šiml se vyšvihl do sedla.

Vyčetli mu přestupky proti bezpečnosti lodního provozu i neexistující osobní doklady. Stokrát jim mohl opakovat, že je počestným velkoobchodníkem a náčelníkem eskymáckého kmene na Nové Sibiři. Vše marné.

Úředníci ho vyhostili ze Spojených států do – nyní již Československé republiky. Welzl nevěděl zhola nic o Československu, znělo mu to jako by příslušel na Měsíc, ale všechno jim odkýval.

„Marš postrkem do Evropy!“

Možná si ani nedovedeme představit to hrozné ponížení, které náčelníka Eskymáků potkalo. Ze dne na den se stal žebrákem.

Zastavil se až v Hamburku. Musel si dojít pro pas na česko-slovenský generální konzulát. Bez dokladů jako by pro úřady ani nebyl. Zjistil, kolik peněz si musí vydělat, aby se mohl vrátit zpátky do místa vytoužené svobody.

Zaťal zuby a on, nejsevernější obchodník a majitel velrybářského parníku, začal znovu. Dřel s vidinou návratu a zase svému snu uvěřil. Ale tentokrát to bylo mnohem těžší. Bylo mu už 56 let a měl za sebou těžkou třicetiletou dřinu.

Občas zašel do zoologické a smutně pozoroval tuleně, mrože a lvouny, které důvěrně znal ze severu. Štěstěna mu nastavila vlídnější tvář. Sedával v hospodě a začal vyprávět své neuvěřitelné příhody ze „Zlatého severu“. A vyprávět, to on uměl! Hospoda ztichla a námořníci se k němu sesedali.

Před doslova vyvalenýma očima dobrodruhů se odvíjelo neuvěřitelné vyprávění o hrůzách ledu, krve, přežití. Nikdo nevěděl, jak to tam na severu vypadá, ale z jeho zkazek měli mnohdy i legraci.

Jenže on uměl připoutat pozornost. A když viděl, že besedy přinášejí nějaké drobné, usmyslel si pořádat přednášky.

Jednou se osmělil a napsal redakci Lidových novin do Brna. Psal, že on, rodilý Moravák byl tak daleko na severu, že ho zná skrz naskrz a o severním pólu dokáže ledacos povědět.

Jeho dopis se dostal do rukou mladého redaktora – spisovatele Rudolfa Těsnohlídka a začala čilá komunikace. No, čilá…

„Prosím Vás velice, pište mě to německy nebo anglicky nebo jakým chcete jazykem. Česky jste již mnoho zapomněl, některému dopisu nerozumím ani z polovice.“

Takže prosbu Těsnohlídkovu zcela pominul a vytrvale psal „česky.“ Nepředstavujte si úhledné písmo a dopisní papír. Eskymácký náčelník smolil tužkou své vzpomínky na kousky papíru, a navíc neobratnou češtinou. Celkem jich odeslal téměř sto. Tak vznikala první Welzlova kniha.

Přesto vzniklo dílo nevídané. Těsnohlídkovi se Welzl jevil jako snílek – vždyť opisoval jeho vzpomínky, které se leckdy zdály být neskutečné. Takže si i sám něco podle sebe upravil. I když vzhledem ke svému naturelu si zřejmě mnohé přimyslel i samotný Welzl.

Tomu mezitím byť malý, ale přec-honorář a příjmy z přednášek mu pomohly odjet do Kanady. Věřil, že tam bude mít více příležitostí vydělat si na cestu za svobodou – zpátky na Novosibirské ostrovy.

Potkala ho sice nabídka hodná jeho zkušeností a znalostí – lov bobrů pro bohatého obchodníka. Ale spočítal si, že s penězi, které má-i dostal za lov bobrů, snadněji vyjde v Československu.

A na zimu se proto rozhodl vrátit se zpátky do Evropy.

Za svého pobytu v Praze ho dokonce přijal i prezident republiky – T. G. Masaryk. Welzl měl z pana prezidenta vítr, ale jak na něho prezident kókl, byl prý strach pryč.

Nicméně po tolika letech už nikdo nepoznal mladého vandrovního. Někteří si z něho tropili žerty a považovali jeho vyprávění o dálném severu za povídačky a jeho za slabého duchem.

Nakonec se Welzla ujali redaktoři Edvard Valenta a Bedřich Golombek, kteří ho pozvali do Brna. Tam Welzl převyprávěl všechny své zážitky z Arktidy a vznikly knihy Třicet let na zlatém severu, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a některé další.

Historie se opakovala. Nasedl na vlak a odjel směr svoboda. Dlouho o sobě nedával vědět. Až přišel lístek:

Usadil se v Dawson City na samé hranici Aljašky. Nemůže odcestovat. Proč? Informace se rozdvojují – není mu dovoleno překročit hranici. Jiný zdroj uvádí, že žádná loď už k Novosibiřským ostrovům neplula, protože styk Ameriky s tímto územím zcela ustal.

Starý náčelník čeká v Dawsonu a nevzdává se naděje. Čeká dlouhých dvacet let. Avšak jeho touha usídlit se na Novosibirských ostrovech zůstala nenaplněná.

Nakonec se vzdal svého snu o návratu k Eskymákům, ale začal se zarputilostí sobě vlastní pracovat na vynálezu perpetuum mobile. Žil samotářsky, bez přátel, jen se svým psem. Koneckonců byl a stále je živoucím důkazem, že člověk s tehdy pouhými čtyřmi krejcary v kapse dokáže nemožné.

Nebyl by to Jan Eskymo Welzl, kdyby bylo vše zcela jasné a nalinkované. Podle zjištění profesora eskymologie Wilhjalmura Stefanssona žil Welzl v Dawson City plných dvaadvacet let a zemřel tam ve věku 83 let roku 1951. Pohřben je na tamním hřbitově. A dodnes si ho tam považují. Dle wikipedie se jedná o jiné datum úmrtí, a to 19. září 1948 ve věku 80 let.

Jan Eskymo Welzl má v zábřežanském muzeu svůj velký prostor. V roce 1998 byla v Zábřehu odhalena socha Jana Eskymo Welzla. Nechybí ani Welzlova naučná stezka či festival Welzlování. Ale i obnovený pivovar. A nádražní hospůdka U Welzla, kde vám natočí trojádu welzlovských piv, nad kterou by radostí jistě zablýsklo i jeho oko…

V roce 2024 podepsali představitelé Zábřehu na Šumpersku a kanadského Dawson City v Yukonu při online ceremonii dohodu o partnerství. Města vzdálená 7 000 kilometrů spojil Jan Eskymo Welzl – rodák ze Zábřehu, kterému se Dawson City stalo domovem i místem posledního odpočinku.

Jan Eskymo Welzl celý život hledal svobodu na konci světa – a nakonec zjistil, že největší hranicí nebyly ledy ale lidé.

Zdroje:

Jan Eskymo Welzl

lideazeme.cz

novinky.cz

https://tourism.zabreh.cz/mesto-a-okoli/top-mista/jan-eskymo-welzl/

Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě: Golombek a Valenta