Článek
Na přednášku Mnislava Zeleného, znalce amazonských indiánů a nositele jména Atapana, jsem šla bez očekávání. Vyprávěl o pomalém životě kmenů Amazonie a světě bez neustálého stresu. Odcházela jsem s pocitem klidu a rovnováhy.
Kdo je Mnislav Zelený a proč mu naslouchat
Mnislav Zelený je významný český etnolog, spisovatel a publicista, který se zajímá především o indiánské kmeny Amazonie. A proč mu naslouchat? Možná právě proto, že nepoučuje, neprovokuje, nesnaží se svět napravovat.
Mnislav Zelený: známý český etnolog a spisovatel
Je pokorný, přirozený, klidný. Indiánským duchem není „jen“ políbený – on ho žije. Z jeho vyprávění je cítit hluboká láska k životu a respekt k řádu, který tu byl dávno před námi.
Pomalý život Amazonie versus svět, který se řítí
Díky technologiím má dnes lidstvo obrovskou moc. Jenže s ní neumíme zacházet. Mizí vztahy, mizí trpělivost, mizí schopnost být spolu. Dospívající děti se potýkají s úzkostmi a depresemi. Mnohé nevědí, proč žít – a hlavně jak žít život bez stresu. Statistiky hovoří jasně, ale odpovědi nedávají.
Co se s námi stalo? V jakém světě žijeme, že neumíme být prostě spokojeni?
Indiánský svět a život bez deprese
A pak přijde Mnislav Zelený a vypráví o indiánském světě. O indiánech Jawalapiti, kteří ho „adoptovali“ a dali mu jméno Atapana. O lidech, kteří neznají depresi. Ne proto, že by neprožívali bolest, ztráty či smrt – ale proto, že žijí jinak.
Svět, který neumíme přijmout
Indiánský svět není romantický ani idealizovaný. A právě v tom je těžké mu porozumět. Mnislav otevřeně hovoří i o věcech, které jsou pro nás nepřijatelné, nepochopitelné, bolestné.
Tyto příběhy nejsou vyprávěny proto, aby byly přijaty, obhajovány nebo omlouvány ale proto, aby ukázaly, jak vzdálené si mohou být světy, které existují vedle sebe.
Je na každém z nás, jak se zachová v tomto světě, který na nás útočí ze všech stran technologickými lákadly. Já v nich vidím ďáblovo vejce. A víme, že ďábel vypadá vždycky hezky. Proto bych si přál, aby lidé poodhalili jeho úsměv. Ta svůdná cesta už je připravená.
Když rozum naráží na instinkt
Mnislav Zelený mluví o rituálech, které se dotýkají intimity a těla. O rozhodnutích, která zahrnují smrt dětí.
Následující příklady nejsou obhajobou ani návodem, ale popisem jiného kulturního řádu, který se vymyká našemu chápání.
V některých kmenech například platí, že pokud se narodí dvojčata, jedno z nich nepřežije. Ne z krutosti ale z přesvědčení, že matka se dokáže plně věnovat jen jednomu dítěti, které nosí neustále celý den u sebe – na boku v šátku. A přitom pracuje. A dvě děti by neunesla. Pro nás nepředstavitelné. Pro ně přirozené.
Potřeba hodnotit a strach se podívat dovnitř
Stejně tak vypráví o vztazích, rodičovství a pokračování rodu, kde je jedinec podřízen celku a instinktu přežití. Neexistuje tam morální dilema v našem slova smyslu. Je tam řád, který nikdo nezpochybňuje a ani se nedá říci, že ho přijímá. Oni ho žijí.
Právě v těchto chvílích se nejvíce ukazuje, jak silně máme potřebu hodnotit svět kolem sebe podle vlastních měřítek.
Nad některými příběhy, o kterých Mnislav Zelený hovořil, rozum škobrtá a nechce rozumět. Natož to přijmout. Avšak možná, že ani není potřeba nic přijímat. Postačuje „jen“ nehodnotit. A to už téměř neumíme…
Děti, čas a autorita bez moci
Indiánská matka miluje své dítě – a přesto ho nechá doplazit se až k okraji propasti. Nezakáže mu to. Nevykřikne. Dítě se samo zastaví. Protože se řídí instinktem, který nebyl přehlušen příkazy a zákazy.
Indián nemá hodinky ale ví, kdy je ten správný čas. Jeho život plyne v rytmu přírody – je to pomalý život, který ho přirozeně učí vnímat přítomný okamžik.
Ve vesnici mají šamana, ale ten nevládne. Je autoritou bez moci. Když je potřeba opravit dům, vezme sekeru a jde do lesa. Ostatní to pochopí. Přidají se. Nikdo se nikoho neptá, proč nešel. Věří, že ten, kdo zůstal doma, měl správný důvod. Bez výčitek. Bez dotazů. Bez souzení.
Mnislav Zelený: klid a rovnováha, které zůstávají
A v tom je možná odpověď na naši prázdnotu. Ne v návratu k indiánskému způsobu života-to není možné ani snad žádoucí. Ale v pochopení, proč jsme ztratili klid, který kdysi patřil k bytí.
Ten klid a rovnováhu jsem na přednášce ucítila. Byli to mí tiší společníci. Nevnucovali se. Prostě přišli.
Čas plynul jako klidná řeka, na jejíž hladině se jemně čeří vlnky. A já tu vodu nechala volně plout a nejednou jsem pocítila, že se vezu na vlně svých pocitů. A nemám potřebu pádlovat proti proudu.
Uvědomila jsem si, že je možné žít život bez stresu, když se naučíme prožívat přítomný okamžik, nezabývat se minulostí a nehledět do daleké budoucnosti.
Stačí jen naslouchat svému rytmu.
Zdroje:
