Článek
V době, kdy většina lidí toužila po barevné televizi, lepší škodovce nebo výjezdní doložce na Jadran, balil Mnislav Zelený svůj batoh a vyrážel do amazonské džungle. Nejel tam dělat reportáž. Nejel tam pro trofej, fotografii ani suvenýr. Jel tam proto, že něco hledal. Nakonec našel víc, než doufal. Místo, které se mu stalo domovem.
Na první pohled vypadal jako muž, který se narodil ve špatném století. Vysokoškolsky vzdělaný etnolog, člověk se smyslem pro řád i hloubku, ale zároveň někdo, kdo nesnáší škatulky, formality a řeči pro efekt. V době normalizace, kdy se intelektuálové často rozhodovali mezi přizpůsobením a tichou rezignací, on šel opačným směrem.
Narodil se v roce 1943. Po válce dospíval v zemi, která se rychle měnila ve státem řízený stroj. Svoboda byla slogan, duchovno podezřelé a příroda něčím, co se mělo „ovládnout“. Jenže Zelený tíhl k jinému řádu. Ten řád nebyl zapsaný v zákonících ani plánovacích výkazech, ale v rytmu deště, tichu lesa a očích lidí, kteří nepotřebovali vlastnit půdu, aby k ní patřili a cítili se být její součástí.
Studoval etnologii na Karlově univerzitě, později i v tehdejším Leningradu. Už tehdy ho fascinoval svět domorodých národů, jejich mýty, spiritualita, vztah k přírodě. Ale nebyl to ten akademický zájem, kdy člověk napíše diplomku a odškrtne si téma. Zelený chtěl jít dál. A tak se v sedmdesátých letech několikrát vydal do Latinské Ameriky. Zpočátku to bylo jako etnolog, ale postupně se z něj stal něco víc – poutník. Nebo spíš most mezi dvěma světy, které chtěl spojit.
Když poprvé vstoupil do amazonské džungle, cítil prý, že se vrací. Ne, že někam přijel, ale že se vrátil domů. Přijal ho kmen Yawalapiti v oblasti horního toku Rio Xingu. Nespal v hotelu, ale v hamace. Nepsal do deníku, ale poslouchal starce. A především mlčel. Protože mlčení znamenalo v tomhle světě víc než otázky. Indiáni mu dali jméno Atapana – podle příběhu o muži, který v pralese zabloudil, ale přežil, protože měl čistou duši a klidné srdce. A možná právě tohle jméno řeklo o Zeleném víc než všechna jeho tituly.
Nechtěl být bílým pánem, který všechno chápe, všechno zná a všechno vysvětlí. Chtěl být přijatý jako jeden z nich. A to znamenalo zapomenout na vlastní ego. Účastnit se jejich rituálů, naučit se jíst, spát, přemýšlet i mlčet jako oni. A zároveň pozorovat svět, který fungoval bez přetvářky. Ve vesnici se nic neukrývalo. Všechno bylo veřejné. Rodiny spaly spolu, děti se učily napodobováním, ne výkladem. Starci byli vážení, ale ne vládci. Lov byl činností, která spojovala, nikoliv rozdělovala soutěžením.
Zelený si postupně uvědomoval, že v tomhle světě neexistuje něco, co jsme si zvykli považovat za normální: osobní vlastnictví, závist, zámky na dveřích, stohy pravidel. Všechno tu fungovalo na důvěře, tradici a přírodní rovnováze. A především – každý měl své místo. Dítě, žena, stařec, šaman, lovec. Nikdo nebyl nad nikým, protože každý byl jen součástí celku.
Když se pak vrátil domů – do Prahy, kde lidé nadávali na zácpy a fronty na banány – zažil kulturní šok. Ale ne takový, jaký zažívají turisté, kteří přiletí z tropů do evropského provozu. Jeho šok byl hlubší. Uvědomil si, že svět, který opustil, žije s menší spotřebou, ale větší vnitřní rovnováhou. A že svět, který nazýváme vyspělý, produkuje nejen více věcí, ale i více osamělosti, nemocí a (sebe)destrukce.
Své zážitky začal zapisovat. Ne jako cestovatel, nýbrž jako svědek. Jeho knihy nejsou turistické deníky. Jsou to výpovědi. Například Indiáni v mé krvi je kniha, která nepopisuje, co viděl, ale co cítil. Amazonie – zelené peklo, zelený ráj není popis krajiny, ale popis střetu hodnot. A jeho pozdější texty se čím dál víc stávaly varováním. Ne křikem, ne hysterií. Ale tichým, vytrvalým upozorňováním na to, co ničíme.
Po roce 1989 se stal na čas diplomatem. Působil jako velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru. Na první pohled absurdní kombinace – divoký duch a úřednický post. Ale ve skutečnosti to dávalo smysl. Kdo jiný mohl chápat Latinskou Ameriku lépe než ten, kdo s ní nejednal od stolu, ale spal pod hvězdami v jejích lesích? Byl mostem mezi světy – a právě mosty dnes zoufale chybí.
V posledních desetiletích se z něj stal i aktivní obhájce práv domorodých lidí. Vystupoval proti ničení pralesa, proti výstavbě přehrad a těžbě nerostů, které devastují křehký ekosystém Amazonie. Vždy přitom mluvil pokorně. Ne jako někdo, kdo má pravdu, ale jako někdo, kdo dlouho naslouchal a chce tu pravdu zprostředkovat.
S postupujícím věkem nepřestal cestovat, přednášet ani psát. Naopak – jeho hlas zesílil. Možná proto, že věděl, že času je čím dál míň. Ne pro něj osobně, ale pro nás všechny. Amazonie mizí. Kmeny vymírají. A spolu s nimi i jejich moudrost, kterou jsme ani nestačili poznat.
Zelený nikdy neskrýval, že si myslí, že naše civilizace je nemocná. Ne fyzicky, ale duchovně. Ztratila kontakt se zemí, s přírodou, s druhými lidmi – i sama se sebou. Nahrazuje vztahy algoritmy, rituály nákupy, a víru statistikami. Ale podle něj ještě není pozdě. Pokud budeme chtít naslouchat. Ne jemu, ale těm, které on poslouchal celý život.
Možná je to v dnešní době k smíchu. Muž, který nosil náhrdelník z jaguářích zubů a říká, že západní civilizace potřebuje šamana. Ale stačí se rozhlédnout kolem. Kolik máme technologií? Kolik svobody – a kolik strachu? Kolik informací – a kolik moudrosti?
Mnislav Zelený – Atapana – je jedním z těch, kteří zůstali mezi světy. Nepatří už jen sem, ale není ani úplně tam. A možná právě díky tomu vidí věci ostřeji. Ne jako vědec, ne jako guru, ale jako člověk, který měl odvahu zpochybnit to, co jsme považovali za samozřejmé. A přitom se nebál přiznat, že se pořád učí.
Jeho život není jen dobrodružný příběh Čecha mezi Indiány. Je to otázka, kterou si klade stále více lidí: Co jsme to vlastně ztratili? A můžeme to ještě najít?
Odpověď možná není v moderních technologiích, ve volebních programech a ani nám ji nejspíš nedá umělá inteligence. Odpověď je možná ukrytá někde mezi listy pralesa, v tichu nočního ohně, v pohledu starého šamana, který neví, kolik je hodin – ale ví, kdy je čas.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-lide-osobnosti/96158/proti-indianum-jsme-chudaci-rika-slavny-cesky-etnograf-a-cestovatel-mnislav-zeleny-atapana.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mnislav_Zelen%C3%BD
https://www.mujrozhlas.cz/host-lucie-vyborne/indian-nezada-neprosi-ani-nedekuje-rika-etnolog-mnislav-zeleny
https://dvojka.rozhlas.cz/atapana-krize-rodiny-krize-hodnot-7481864
https://www.nationalgeographic.cz/rozhovory/od-indianu-se-mame-co-ucit-rika-mnislav-zeleny-atapana/
http://www.webcestovatelu.cz/95281-misionar-indianskeho-zivota
