Nacistický důstojník Joachim Peiper zůstal zarytým nacistou i po válce. Nakonec skončil v plamenech

Joachim Peiper se za války stal jednou z nejznámějších tváří Waffen-SS, i když nepatřil k úplně nejvyšším mužům nacistického režimu. Pro propagandu byl ale ideální. Mladý, sebejistý, na pohled energický důstojník, který přesně zapadal do obrazu nové německé síly, jak ji chtěli nacisté ukazovat. Po válce se tenhle obraz rozsypal. Z vychvalovaného velitele byl najednou válečný zločinec a jeho jméno už pak nešlo oddělit od otázek viny, odpovědnosti a toho, co všechno vlastně věděl a dělal.

Na Peiperově osudu je přitom zajímavé i něco širšího. Není to jen příběh jednoho muže, který udělal kariéru v SS. Je na něm dobře vidět, jak snadno dokázal nacistický stát přetvořit část mladé německé generace v poslušný a použitelný nástroj. Z kluků, kteří vyrůstali po první světové válce v atmosféře ponížení, hněvu a nacionalismu, vychovával lidi ochotné sloužit režimu bez větších pochybností. A právě u Peipera je vidět i to, kam to mohlo vést – k brutalitě, fanatické oddanosti a nakonec i k poválečné snaze celou minulost převyprávět tak, aby v ní on sám vypadal líp.

O Peiperovi se občas píše skoro tak, jako by šlo o nějakého tragického hrdinu. Schopný tankový velitel, odvážný voják, muž, kterého semlela doba. Jenže právě tohle je na tom zavádějící. Ano, schopný byl. Ano, kariéru udělal mimořádně rychle. Ale zároveň nebyl žádný obyčejný frontový důstojník, který by se jen náhodou ocitl ve špatné uniformě. Patřil k lidem z nejtvrdšího jádra režimu, sloužil přímo u Himmlera a bojoval v jednotkách, za nimiž zůstávali mrtví zajatci i civilisté. A po válce se velmi pečlivě snažil budit dojem, že s tím vším vlastně neměl nic společného, že byl jen voják. Právě proto jeho příběh pořád budí tak silné reakce. Nejen kvůli tomu, co dělal za války, ale i kvůli tomu, jak se k tomu stavěl potom.

Joachim Peiper přišel na svět 30. ledna 1915 v berlínském Wilmersdorfu. Narodil se do rodiny, kde byla armáda něco naprosto samozřejmého. Jeho otec Woldemar sloužil jako důstojník císařské armády, ještě před první světovou válkou prošel německým koloniálním tažením v jihozápadní Africe a pak i samotnou válkou. Doma se tedy nevedly řeči o politice nějak odtažitě nebo neutrálně. Bylo to prostředí, kde se brala vážně kázeň, poslušnost, služba státu a taky pocit, že Německo po roce 1918 padlo níž, než mělo. V takových rodinách se porážka nevnímala jen jako konec války. Spíš jako potupa.

Peiper vyrůstal ve Výmarské republice, ale pro hodně lidí z podobného prostředí to nikdy nebyl stát, ke kterému by měli opravdový vztah. Brali ho jako něco slabého, dočasného, skoro cizího. Starší generace pořád vzpomínala na staré Německo, na pořádek, sílu, autoritu. Mladí, jako byl Peiper, už ten svět sami nezažili. Znávali ho jen z vyprávění. A právě v tom byl problém. Když člověk nezná minulost z vlastní zkušenosti, ale jen jako idealizovanou vzpomínku, snadno jí uvěří. K tomu přišla bída, nejistota, politické rvačky v ulicích a pocit, že se všechno rozpadá pod rukama. Pro dospívajícího kluka pak nebylo nijak těžké uvěřit, že zemi zachrání tvrdost, pořádek a silné vedení.

O jeho školních letech se toho moc neví. Aspoň ne tolik jako o tom, co dělal později. Ale z toho mála, co se dochovalo, nevychází jako nějaký bouřlivák nebo potížista. Spíš jako typ, který uměl fungovat v řádu, poslouchat a držet se nastavených pravidel. A přesně takoví lidé se nacistům hodili. Nejen hulváti a násilníci, ale i schopní, ukáznění a ctižádostiví mladí muži, kteří dokázali zapadnout do systému a růst v něm. Peiper do tohohle typu seděl až nápadně dobře.

Když se Adolf Hitler v roce 1933 dostal k moci, bylo Peiperovi osmnáct let. To je věk, kdy člověk teprve hledá své místo ve světě, a nacistický stát tehdy působil na spoustu mladých Němců jako obrovský motor příležitostí. Nabízel srozumitelnou ideologii, pocit příslušnosti, uniformu, řád, kariéru a příslib národního vzestupu. Peiper vstoupil do SS velmi mladý; podle dostupných údajů se k této organizaci přidal už jako osmnáctiletý v říjnu 1933 a brzy se dostal do okruhu Leibstandarte SS Adolf Hitler, tedy elitní jednotky, která byla původně Hitlerovou osobní stráží a později se proměnila ve významnou bojovou formaci Waffen-SS.

Tento krok nebyl bezvýznamný. SS nebyla „jen armáda“. Byla to ideologická organizace režimu, která kombinovala politickou věrnost, rasovou doktrínu, kult tvrdosti a osobní oddanost Hitlerovi. Kdo do ní vstupoval dobrovolně v polovině třicátých let, nevstupoval do neutrální státní služby. Vstupoval do jádra nacistického systému. Peiper se později po válce snažil budit dojem, že byl v podstatě především vojákem, ale to je obraz, který neodpovídá jeho skutečné dráze. Nejenže byl členem SS dlouho před válkou, ale nacistická strana mu v březnu 1938 vydala i členský průkaz NSDAP. Po válce členství v NSDAP popíral, protože se mu hodilo podporovat legendu o „čistém vojákovi“, který neměl s politikou nic společného.

Z dnešního pohledu je možná lákavé si říct, že šlo prostě o mladého Němce, kterého pohltila doba. Jenže u Peipera je třeba zdůraznit, že se neocitl na okraji režimu. Naopak. Velmi rychle se v něm začal pohybovat nahoře. Nebyl jen pěšákem v obrovském soukolí. Byl ambiciózní, spolehlivý, reprezentativní a zjevně měl to, co vedení SS hledalo: schopnost vystupovat, plnit rozkazy bez viditelného zaváhání a zároveň působit jako modelový příslušník nové elity. Proto také jeho kariéra nabrala rychlý směr.

V roce 1938 se stal adjutantem Heinricha Himmlera a brzy patřil k jeho nejužším štábním spolupracovníkům. Pro mladého důstojníka to byla mimořádná výsada. Himmler byl jedním z nejmocnějších mužů nacistického Německa, šéf SS, policie a postupně i obrovské části represivního aparátu. Služba v jeho osobním štábu znamenala přístup k vnitřku režimu, k jeho zvyklostem, mentalitě i způsobu rozhodování. Peiper nepracoval někde stranou. Byl doslova v předsálí moci. Podle dobových popisů se stal jedním z Himmlerových oblíbených adjutantů a doprovázel ho při oficiálních funkcích i cestách.

Po válce Peiper opakovaně tvrdil nebo naznačoval, že mnohé věci neznal, že byl vojákem a že do vyšších politických či represivních mechanismů neviděl. To je u člověka, který sloužil přímo u Himmlera, mimořádně těžko přijatelné. Samozřejmě nelze automaticky doložit, že byl přímým vykonavatelem každého zločinu, který SS páchala. Ale tvrdit, že člověk v Himmlerově bezprostřední blízkosti nevěděl, jaký režim obsluhuje, je zkrátka neudržitelné. V této pozici musel vidět daleko víc než běžný frontový důstojník. Byl součástí aparátu, který neorganizoval jen válku, ale i teror.

Během této služby se navíc formovala i jeho osobní identita v rámci SS. Nešlo jen o úřední zkušenost. Himmlerův štáb pěstoval specifický svět nárokované elitnosti: členové měli být tvrdí, odolní, disciplinovaní a ideologicky pevní. Zároveň se učili, že neexistuje ostrá hranice mezi vojenskou povinností a politickým násilím. To je jeden z důvodů, proč se pozdější důstojníci Waffen-SS tak často pohybovali v prostoru, kde se vojenské operace a zločin prolínaly. Peiper si z tohoto prostředí neodnesl jen kariérní kontakty. Odnesl si i návyk chápat brutalitu jako přijatelný nástroj moci.

V soukromí se Peiper oženil se Sigurd Hinrichsenovou, přezdívanou Sigi. Vzali se 29. června 1939 v Berlíně a později měli tři děti. Rodinný život ale od počátku probíhal ve stínu režimu a války. Když byl Peiper v Himmlerově blízkosti a později na frontě, jeho žena se postupně přesouvala do bezpečnějších míst v Bavorsku. Zvenku mohli působit jako typická rodina nacistického důstojníka: on v uniformě, kariérně stoupající, ona pečující o domácí zázemí, děti a společenské kontakty. Jenže u takových rodin nelze oddělit soukromí od politiky. Jejich životní vzestup přímo závisel na existenci režimu a na postavení, které Peiper v jeho rámci získával.

Jeho obdivovatelé po válce rádi zdůrazňovali právě tuto rodinnou rovinu: manžel, otec, muž se silným soukromým zázemím. Jenže rodinný život sám o sobě nikoho nemoralizuje ani neočišťuje. Peiper byl zároveň člověk, který vědomě budoval kariéru v SS a přijímal výhody, které z této příslušnosti plynuly. Jeho soukromý život není bezvýznamný, ale je třeba vidět ho v souvislostech. Není to „jiný příběh“ oddělený od války. Je to druhá strana téhož osudu. Zatímco jeho rodina hledala bezpečí, jeho jednotky se podílely na taženích, která brala bezpečí druhým.

Peiper nechtěl zůstat jen kancelářským důstojníkem u Himmlera. Toužil po bojové reputaci, a ta byla v prostředí SS nesmírně důležitá. V roce 1941, v souvislosti s německým útokem na Sovětský svaz, se přesunul k bojovým jednotkám Leibstandarte. Bylo mu teprve šestadvacet a zapadl přesně do typu velitele, kterého SS potřebovala propagovat: mladý, dravý, iniciativní, ochotný riskovat. Na východní frontě brzy získal pověst velmi útočného důstojníka. Z vojenského hlediska to v očích nadřízených vypadalo jako přednost. Z lidského a velitelského hlediska to často znamenalo bezohlednost, ochotu postupovat i za cenu vysokých ztrát a nerespekt k hranici mezi bojem a ničením všeho, co stojí v cestě.

Nacistický tisk z něj začal vytvářet obraz výjimečného velitele. Režim potřeboval hrdiny, kteří by reprezentovali Waffen-SS jako údajně elitní, obětavou a neporazitelnou sílu. Peiper se pro tuto roli hodil i vzhledem, vystupováním a schopností působit sebejistě. Postupoval v hodnostech a získával vyznamenání. V prostředí, kde se vojenský úspěch často měřil rychlostí postupu, počtem zničených nepřátelských cílů a neústupností, to vypadalo jako příběh mladé hvězdy. Jenže východní fronta nebyla běžné bojiště. Byla to i laboratoř totální války, v níž se likvidace nepřítele mísila s rasovou a ideologickou nenávistí. Důstojník, který zde budoval kariéru a přitom patřil k SS, nemohl stát mimo tento kontext.

Když si tohle všechno uvědomíme, je těžké brát Peipera jako „pouhého vojáka“. Waffen-SS na východě nevedla čistě profesionální válku. Byla součástí systému, který zacházel se zajatci i civilisty s mimořádnou brutalitou a který se podílel na politice vyhlazování. USHMM i další historické instituce připomínají, že vojáci Waffen-SS už na východní frontě přicházeli do styku s rozsáhlými zvěrstvy a sami se jich účastnili. Peiper později profitoval z legendy o mimořádně schopném veliteli, ale tento obraz je od svého vzniku svázán s prostředím, v němž byla zvěrstva normalizovaná.

Jednou z nejtemnějších kapitol Peiperovy válečné dráhy je jeho působení v Itálii v roce 1943. Po zhroucení spojenectví mezi Německem a Mussoliniho Itálií začaly německé jednotky přebírat kontrolu nad severní částí země. V této atmosféře chaosu, odporu a represí došlo v září 1943 k událostem v okolí piemontského města Boves. Peiperova Kampfgruppe tam zasahovala proti partyzánům; po střetech následovalo vypálení části obce a zabití více než dvou desítek civilistů. Historické zdroje se v přesném čísle obětí liší, ale odpovědnost jeho jednotky za masakr civilního obyvatelstva je obecně uznávaná. Liberation Route výslovně uvádí, že byl v Itálii odpovědný za zabití 22 civilistů.

Boves je významným milníkem. Nešlo o izolovaný exces, který by se později „náhodou“ opakoval v Ardenách. Už tady bylo vidět, jak se pod Peiperovým velením propojovala bojová akce s trestnou odvetou, zastrašováním a zabíjením neozbrojených lidí. Po válce se Peiper snažil svou odpovědnost za Boves zlehčovat nebo popírat. Tvrdil, že situace byla složitější, že za ni nemohl přímo on nebo že se pozdější interpretace opíraly o nepřesný obraz událostí. Jenže právě opakovanost podobných epizod je to, co z jeho obrany činí něco víc než běžné právní vykrucování. Když se kolem jednoho velitele znovu a znovu hromadí případy, v nichž jeho jednotky zacházejí se zajatci a civilisty naprosto bezohledně, nelze to smést ze stolu jako shodu okolností.

Na přelomu let 1943 a 1944 se Peiper znovu výrazněji prosadil na východní frontě, zejména v bojích na Ukrajině. Postupně převzal i velení tankových formací a na konci roku 1943 už měl hodnost SS-Obersturmbannführera, tedy přibližně podplukovníka. V propagandistickém jazyce Třetí říše se z něj stal téměř ideální příklad mladého bojového důstojníka, který je ochoten jít vpřed bez ohledu na obtíže. Takový obraz samozřejmě ignoroval cenu, za jakou podobná „úspěšnost“ vznikala. Peiperova agresivní taktika byla oceňována nadřízenými, ale zároveň byla spojena s vysokým rizikem pro podřízené a s brutálním způsobem vedení války.

Nelze mu upřít, že měl vojenský talent a osobní odvahu. Historicky by bylo nepoctivé tvrdit, že šlo o neschopného kariéristu, který se jen vezl na režimu. Ale to ho nemůže v žádném případě obhájit. Spíš naopak. U člověka, který byl inteligentní, schopný a velmi dobře obeznámený s fungováním režimu, zní pozdější póza pasivního vykonavatele ještě méně přesvědčivě. Peiper nebyl figurkou, jež nechápala, v čem se ocitla. Byl aktivním a mimořádně úspěšným článkem nacistického válečného stroje. Byl chytrý a schopný - a přesto naprosto bezohledný.

V prosinci 1944 přišla operace, která Peipera proslavila nejvíc: německá protiofenziva v Ardenách, kterou Američané později nazvali Battle of the Bulge. Hitler doufal, že prudký útok v zimě 1944 rozlomí spojeneckou frontu, dobude Antverpy a vynutí si na západě politický zlom. Byla to zoufalá sázka státu, který už směřoval k porážce. V rámci této ofenzivy dostala Peiperova bojová skupina mimořádně důležitý úkol: prorazit co nejrychleji vpřed, zmocnit se klíčových komunikací a mostů a využít momentu překvapení. Šlo o špičkově vyzbrojenou obrněnou skupinu, ale zároveň o jednotku, jejíž tempo postupu bylo závislé na palivu, terénu a schopnosti prorážet přes odpor Američanů.

Peiperova povaha se pro tuto operaci zdála ideální. Byl přesně ten typ velitele, který při takovém úkolu mohl uspět – a zároveň přesně ten typ, u něhož bylo vysoké riziko, že za sebou zanechá spálenou zemi. Německé jednotky tehdy navíc bojovaly s vědomím, že válka je prakticky ztracená, a atmosféra bezvýchodnosti dále otupovala už tak slabé zábrany. National WWII Museum připomíná, že brutalita vůči zajatcům a civilistům nebyla pro Waffen-SS v této fázi války ničím novým; naopak se opírala o zkušenosti z východní fronty i o ideologii, podle níž neexistovalo místo pro slabost nebo slitování.

Dne 17. prosince 1944 došlo u křižovatky Baugnez poblíž Malmedy ke střetu mezi Peiperovou Kampfgruppe a americkou kolonou z 285. praporu polního dělostřeleckého pozorování. Část Američanů padla v boji, velká část se vzdala. Poté následovalo to, co dnes dějiny znají jako malmedský masakr. Podle USHMM byli zajatí američtí vojáci odzbrojeni, seřazeni na poli a poté na ně příslušníci Kampfgruppe Peiper začali střílet. Když jednotka místo opouštěla, leželo tam nejméně 84 mrtvých amerických zajatců; další přežili jen tak, že předstírali smrt nebo utekli.

Právě tady začíná jedna z nejdéle vedených debat kolem Peiperovy osobní odpovědnosti. Nebylo nikdy s naprostou jistotou prokázáno, že by stál přímo u pole a osobně vydal konkrétní rozkaz „palte“. Jenže to neznamená, že se tím jeho odpovědnost rozplývá. Šlo o jednotku nesoucí jeho jméno, jednající v jeho stylu a v rámci atmosféry, kterou jako velitel spoluutvářel. Navíc Malmedy nebylo jediné vraždění spojené s jeho skupinou. USHMM i National WWII Museum uvádějí, že američtí žalobci spojovali jeho jednotku během ardenské ofenzivy se zabitím stovek neozbrojených amerických vojáků a zhruba stovky belgických civilistů na různých místech. Malmedy se stalo symbolem hlavně proto, že šlo o nejznámější a nejlépe zdokumentovaný případ.

Z amerického hlediska měl masakr obrovský psychologický dopad. Zprávy přeživších se rychle rozšířily po frontě a proměnily se v něco víc než jen informaci o dalším zločinu. Staly se varováním: do zajetí u SS se nechodí s důvěrou v pravidla války. To samozřejmě ovlivnilo i atmosféru dalších bojů. Malmedy přitom nebylo jen selháním jednotlivců ve stresu. K tomu byla událost příliš rozsáhlá, příliš systematická a příliš dobře zasazená do širšího chování Peiperovy jednotky.

Peiperova skupina sice zpočátku pronikla rychle vpřed, ale narazila na starý problém německé armády z konce války: logistiku. Palivo, zácpy na komunikacích, odpor amerických jednotek a ztráta času při obchvatech a bojích proměnily původní plán v chaos. Jednotka nakonec uvízla v prostoru La Gleize. To, co mělo být průlomem k Máze, se změnilo ve smrtící kapsu. Peiper nakonec nařídil opustit těžkou techniku a se zbytky mužů se stáhnout pěšky. Vojensky to byl konec jeho největší operace. Mýtus o neporazitelném úderu Waffen-SS se tam rozpadal doslova mezi opuštěnými tanky a vozidly.

Konec války pak prožíval už ve znamení všeobecného rozpadu. Německo se hroutilo na všech frontách, Třetí říše dožívala. Peiper, muž, který ještě nedávno patřil k vyzdvihovaným velitelům Waffen-SS, už nemohl zachránit vůbec nic. Na jaře 1945 byl zajat americkými silami. V ten moment pro něj válka neskončila jen porážkou Německa. Skončila i konfrontací s tím, že jeho jméno už v amerických záznamech figurovalo v souvislosti s jedním z nejznámějších zločinů na západní frontě.

Po válce se americké úřady pustily do rozsáhlého vyšetřování. V souvislosti s malmedským masakrem a dalšími vraždami zajatců a civilistů bylo zadrženo kolem 400 příslušníků jednotky, z nichž 74 bylo vybráno k procesu před americkým vojenským tribunálem v Dachau. Proces začal 16. května 1946. Peiper mezi obžalovanými vystupoval jako nejznámější tvář celého případu. Nebyl jediným obžalovaným, ale byl tím, jehož jméno z procesu dodnes nejvíc zůstalo v paměti.

Žalobci od začátku tvrdili, že u Malmedy nešlo o žádný zkrat vzniklý v několika chaotických minutách na bojišti. Podle nich to zapadalo do širšího obrazu, protože za Peiperovou jednotkou tehdy nezůstali jen mrtví američtí zajatci, ale i zabití civilisté. Obrana to stavěla jinak. Nesnažila se namluvit soudu, že se nic nestalo. Spíš tlačila na to, že střelba propukla ve zmatku, ve vypjaté situaci, a že nešlo o předem připravenou popravu. Peiper i další obžalovaní navíc začali mluvit o tom, jakým způsobem z nich Američané dostávali výpovědi. Tvrdili, že při výsleších padaly rány, výhrůžky a nátlak na rodiny a že některá přiznání byla vynucená. Právě kolem toho se pak celý případ na dlouhá léta zamotal. Už nešlo jen o samotný masakr, ale i o otázku, jestli byl proces vedený čistě.

Rozsudek přišel 16. července 1946 a byl tvrdý. Vinní byli uznáni všichni. Třiačtyřicet obžalovaných, mezi nimi i Peiper, dostalo trest smrti. Ostatní odešli od soudu s doživotím nebo s dlouhými tresty vězení. V dané chvíli to působilo jako očekávaný konec celého procesu, protože obvinění byla mimořádně těžká a soud je považoval za prokázaná. Jenže pak do toho začala mluvit politika. Poválečný svět se rychle měnil, ze spojenců se stávali soupeři a do popředí se tlačila studená válka. A právě to nakonec sehrálo v Peiperově dalším osudu mnohem větší roli, než se zpočátku zdálo.

Kontroverze kolem výslechových metod se v následujících letech šířily tiskem i politikou. Obhajoba vedená podplukovníkem Willisem Everettem apelovala na vyšší instance a snažila se prokázat, že část přiznání byla získána pod nátlakem. V USA i v Německu se rozproudila debata, zda americké tribunály v Dachau neporušily vlastní zásady spravedlivého řízení. Podle USHMM sice americká vyšetřování většinu těchto obvinění v zásadě nevyhodnotila jako dostatečný důvod k anulování procesu, ale politický tlak sílil. Nebyl to spor o to, zda byli obžalovaní vinni, ale o to, zda proces probíhal procedurálně správně.

V kontextu studené války navíc začaly být přísné tresty pro příslušníky SS pro část západního politického spektra nepohodlné. Západní Německo se stávalo spojencem a antikomunismus začal v mnoha kruzích překrývat předchozí důraz na důsledné potrestání nacistických zločinů. Výsledkem bylo postupné zmírňování trestů. Peiperovi byl trest smrti změněn nejprve na doživotí a později ještě snížen na 35 let vězení. Do roku 1956 byli všichni odsouzení z malmedského procesu na svobodě; Peiper byl propuštěn 22. prosince 1956.

Peiper však po propuštění nevycházel do světa jako člověk, který by přijal vinu a snažil se tiše prožít zbytek života. Naopak vstoupil do prostředí bývalých příslušníků Waffen-SS, kteří aktivně pracovali na vlastní rehabilitaci. V západním Německu existovala síť HIAG, organizace bývalých členů Waffen-SS, jež usilovala o sociální pomoc pro veterány, ale zároveň i o politické a morální „očištění“ jejich pověsti. Peiper v tomto okruhu zůstal aktivní a pomáhal pěstovat představu, že Waffen-SS byli v zásadě normální frontoví vojáci, ne ideologická zločinecká složka režimu.

To je asi nejdůležitější otázka celého jeho poválečného života. Litoval? Přijal odpovědnost? Připustil, že sloužil zločinnému systému? Nic takového o něm nevíme. Naopak vše nasvědčuje tomu, že se celý život držel obranné linie, v níž byl buď nevinný, nebo alespoň nespravedlivě exemplárně potrestaný. V rozhovorech a soukromých i veřejných vyjádřeních se stylizoval do role člověka, který už „zaplatil dost“ a stal se terčem politické msty. K malmedskému masakru se stavěl tak, že odmítal osobní odpovědnost a opakoval, že šlo o přehnaně interpretovaný případ, případně že rozhodující okolnosti byly jiné, než tvrdili žalobci.

U některých bývalých nacistů se aspoň objevovalo pokrytecké, ale přece jen přizpůsobivé mlčení. U Peipera je patrná snaha zachovat si vlastní obraz bojovníka, který prý bojoval čestně a jen se ocitl na straně poražených. Tato sebestylizace byla pro řadu jeho bývalých spolubojovníků atraktivní. Dovolovala jim vidět sami sebe ne jako členy zločinné organizace, ale jako veterány, kterým dějiny křivdily. Peiper nebyl jen objektem tohoto mýtu. Byl jedním z jeho aktivních tvůrců.

Po propuštění se pokoušel znovu zařadit do civilního života. Díky kontaktům v prostředí bývalých příslušníků SS a jejich podporovatelů získal práci v automobilce Porsche ve Stuttgartu. Jenže i tady se ukázalo, že minulost není něco, co se dá jednoduše odhodit. Když se jeho zaměstnání stalo známým, přišly protesty, mimo jiné i od italských odborářů, kteří připomínali Boves a odmítali spolupracovat s člověkem spojovaným s válečnými zločiny. Porsche ho nakonec propustilo, i když kolem toho následně vznikl soudní spor a Peiper se domohl určitého odškodnění. Později pracoval i pro Volkswagen jako školitel prodejců.

Tohle období je zajímavé právě tím, jak dobře ukazuje západoněmeckou poválečnou společnost. Na jedné straně zde existovala ochota řadě bývalých nacistů pomoci znovu začít. Na druhé straně se stále častěji ozýval odpor proti tomu, aby se lidé s takovou minulostí mohli tvářit jako běžní občané bez dalšího vysvětlení. Peiper nebyl člověk ztracený na dně společnosti. Díky sítím bývalých esesáků, známým a politickému klimatu dostal opakovaně šanci na slušné zaměstnání. Jenže zároveň byl příliš známý a příliš zatížený svou minulostí, než aby mohl skutečně splynout s davem.

Na začátku sedmdesátých let odjel Peiper s manželkou do Francie. Usadili se v Traves, malé obci v Haute-Saône, a vypadalo to, že chce prostě zmizet z dohledu. Koupil tam dům, překládal vojenskohistorické knihy z angličtiny do němčiny a někdy k tomu používal jméno Rainer Buschmann. Navenek to mohlo působit skoro obyčejně: bývalý voják, který se stáhl do ústraní a snaží se žít klidně někde bokem. Jenže u něj tohle nikdy nemohlo být tak jednoduché. Nebyl to žádný bezejmenný penzista. Byl to bývalý důstojník SS, člověk odsouzený za válečné zločiny, a teď žil ve Francii, v zemi, která měla německou okupaci pořád hluboko v paměti.

Pak se začalo ukazovat, že ani tam minulosti neuteče. Podle pozdějších svědectví ho v roce 1974 poznal bývalý odbojář a zpráva o jeho pobytu se dostala dál, až do levicových a komunistických kruhů. V červnu 1976 už o něm psaly i francouzské noviny, mimo jiné L’Humanité. V Traves se objevily letáky připomínající, kdo tam vlastně žije. Z věci, která do té doby zůstávala spíš místní, se najednou stalo veřejné téma. Peiper na to reagoval po svém. V rozhovorech se líčil jako člověk, kterého zase někdo vytahuje na světlo a dělá z něj terč. Říkal, že si trest odseděl a že je nevinný. A právě tohle ve Francii mnoho lidí dráždilo snad nejvíc. Nejen to, že tam žije bývalý nacista, ale i ten tón, s jakým o sobě mluvil. Jako by na celé věci pořád nechápal to hlavní. Že lidem nevadila jen jeho přítomnost, ale i to, že z něj nebylo cítit vůbec nic jako lítost nebo aspoň vědomí, proč jeho jméno pořád vzbuzuje vztek.

V noci z 13. na 14. července 1976, tedy na francouzský státní svátek, byl Peiperův dům v Traves zapálen. V troskách pak bylo nalezeno jeho tělo. Vyšetřování dospělo k závěru, že zemřel v důsledku zadušení kouřem; u ostatků byly nalezeny i zbraně, což naznačovalo, že se během útoku možná pokoušel bránit. K útoku se přihlásila antifašistická skupina nazývaná Les Vengeurs, tedy Mstitelé, ale případ nebyl nikdy uspokojivě uzavřen a pachatelé nebyli spolehlivě identifikováni ani odsouzeni. Peiperovi bylo tehdy jednašedesát let.

Jeho smrt bývá někdy líčena skoro jako temná historická ironie: muž, který přežil nejtěžší bojiště války, unikl šibenici a nakonec zemřel po letech v hořícím domě na francouzském venkově.

Peiper nezemřel jako tragický hrdina pronásledovaný minulostí. Zemřel jako bývalý vysoce postavený důstojník SS a odsouzený válečný zločinec, jehož přítomnost ve Francii byla pro část veřejnosti nesnesitelná.

Na tuhle otázku se odpovídá hůř než na otázku, co udělal. Z dochovaných svědectví a z obrazu, který po sobě zanechal, vychází jako člověk inteligentní, disciplinovaný, velmi ambiciózní a osobně odvážný. Uměl působit uhlazeně a přesvědčivě, což byl mimochodem jeden z důvodů, proč se později kolem něj vytvořila aura „charismatického velitele“. Zároveň ale vše nasvědčuje tomu, že měl velmi chladný vztah k utrpení druhých, pokud stáli na druhé straně. Jeho kariéra se nerozvíjela navzdory brutalitě režimu, ale v souladu s ní.

A poválečná léta ukazují ještě něco dalšího: měl mimořádně silnou potřebu udržet si vlastní sebeobraz. Nikdy nepřiznal jakoukoliv vinu, nikdy neuznal, že sloužil zločinnému systému. Stavěl se spíše tak, že byl schopným vojákem a historie mu ublížila.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.stoplusjednicka.cz/joachim-peiper-1915-1976-bestie-z-malmed-i

https://www.beachesofnormandy.com/articles/The_war_crimes_of_Joachim_Peiper/?id=8e8b809979

https://ancestors.familysearch.org/en/K4PR-QS9/sigurd-hinrichsen-1912-1979

https://airborne-museum.org/en/the-malmedy-massacre

https://www.nationalww2museum.org/war/articles/justice-after-1944-malmedy-massacre

https://en.wikipedia.org/wiki/Joachim_Peiper

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-malmedy-massacre

https://www.liberationroute.com/en/stories/23/joachim-peiper

https://www.nationalww2museum.org/war/articles/malmedy-massacre