Po zánětu mozku ztratil Wearing paměť a život se rozpadl na vteřinové úseky, při nichž se resetovala

Clive Wearing nevešel ve známost jen jako podivuhodný případ z učebnic neurologie. Než mu nemoc převrátila život naruby, byl to hlavně člověk hudby. Hudbou žil, rozuměl jí a celý profesní život se pohyboval ve světě, kde se potkává talent, vzdělání i obrovská píle. Narodil se 11. května 1938 v Británii a časem si vybudoval jméno jako uznávaný muzikolog, který se soustředil hlavně na starou a renesanční hudbu. Nebyl jen teoretik zavřený v knihách. Dirigoval, zpíval jako tenor, hrál na klavír a zároveň se věnoval hudební historii. Podle některých zdrojů spolupracoval i s BBC, konkrétně s BBC Radio 3, takže se pohyboval přesně tam, kam patřil - mezi notovými zápisy, sbory, starými nahrávkami a hudbou, kterou nejen studoval, ale opravdu jí žil.

Právě proto jeho příběh působí tak silně. Nemoc totiž nezasáhla člověka, který už byl nějak vyřazený ze života. Zasáhla muže v plné síle, který pracoval, měl své plány, byl aktivní, vzdělaný a naplno ponořený do toho, co dělal. Když se o Clivu Wearingovi mluví dnes, často se popisuje hlavně jako „ten muž s amnézií“. Jenže za tímhle stručným popisem byl skutečný člověk z masa a kostí - citlivý, chytrý, kulturně velmi ukotvený a na vrcholu kariéry. I proto jeho osud tolik zaujal lékaře, psychology i obyčejné lidi. Nešlo jen o ztrátu paměti jako takovou. Šlo o pád z bohatého, naplněného života do stavu, kdy se člověku přítomný okamžik rozpadá skoro dřív, než ho stačí opravdu prožít.

V březnu roku 1985, když mu bylo 46 let, Clive Wearing náhle onemocněl. Nešlo o úraz ani o pomalu postupující degenerativní nemoc, ale o akutní infekci mozku. Dostal herpetickou encefalitidu, tedy zánět mozku způsobený virem herpes simplex. Ten si často spojujeme hlavně s oparem na rtu. Jenže tentýž virový rod může ve vzácných případech napadnout centrální nervový systém a způsobit jednu z nejnebezpečnějších forem encefalitidy vůbec. U Cliva Wearinga právě tohle vedlo ke katastrofálnímu poškození mozkové tkáně, především v oblastech zásadních pro ukládání a vybavování vzpomínek.

Průběh bývá u herpetické encefalitidy rychlý a zrádný. Typicky se objevuje horečka, zmatenost, porucha vědomí, změny chování, někdy křeče, bolesti hlavy a neurologické příznaky. Herpes simplex encefalitida je stav, kde rozhodují dny, někdy i hodiny, protože zánět může rychle poškodit především temporální laloky a limbické struktury. U Clivea následky odpovídaly těžkému zásahu mediálních temporálních oblastí včetně hippocampu, tedy struktur, bez nichž člověk nedokáže převádět bezprostřední zážitky do trvalejší paměti.

Právě tady se zrodila jedna z nejznámějších kazuistik v dějinách neuropsychologie. Člověk, který si dřív pamatoval komplikované hudební struktury, odborné souvislosti a nesl si v hlavě celý profesionální i osobní svět, po prodělané encefalitidě prakticky přestal být schopen ukládat nové vědomé vzpomínky. Nešlo o obyčejnou zapomnětlivost. Nešlo ani o zmatenost, která by se po týdnech srovnala. Šlo o radikální a trvalý rozpad paměťového systému.

Herpes simplex encefalitida má jednu obzvlášť krutou vlastnost: často zasahuje právě ty oblasti mozku, které jsou pro lidskou paměť klíčové. U Cliva Wearinga došlo podle neuropsychologických a neuroanatomických popisů k rozsáhlému poškození mediálních temporálních struktur a dalších částí limbického systému. Jednoduše řečeno: mozek už nedokázal správně vytvářet nové autobiografické vzpomínky, tedy takové, které člověku dávají pocit souvislého života. Zůstávaly zachované některé jiné typy paměti a některé dovednosti, ale běžné lidské „pamatuju si, co bylo před chvílí, včera, minulý týden a kdo jsem v čase“ se rozpadlo téměř úplně.

Clive Wearing bývá popisován jako člověk s mimořádně těžkou anterográdní amnézií a zároveň s velmi vážnou retrográdní amnézií. Anterográdní amnézie znamená, že si nedokázal ukládat nové vzpomínky. Retrográdní amnézie naopak znamená, že přišel i o velkou část minulosti. To první bývá na jeho případu nejčastěji zmiňované, protože právě to vytvářelo dojem, že jeho vědomý život trvá jen několik vteřin. To druhé je ale stejně důležité: on nepřišel jen o budoucnost, protože si nic nového neudržel, ale také o velký kus minulosti, která běžnému člověku pomáhá cítit se jako tatáž osoba včera i dnes.

Často se objevuje formulace, že jeho paměť trvala asi sedm sekund. Jinde se mluví o dvaceti nebo až třiceti sekundách. Obvykle se uvádí rozmezí několika vteřin až přibližně půl minuty, podle situace a podle toho, co se zrovna měřilo. Jisté je jedno: tento časový úsek byl extrémně krátký a nestačil k vytvoření stabilní, vědomě dostupné epizodické paměti. Proto měl Clive opakovaně pocit, že se právě probudil, že se právě vynořil z bezvědomí nebo že teprve teď opravdu začal existovat.

Na Clivově příběhu lidi tolik zasáhlo to, že jeho porucha nebyla skrytá někde hluboko v testech, ale byla vidět přímo v běžném životě. Často se popisuje, že si vedl deník, do kterého znovu a znovu psal poznámky ve smyslu „teď jsem poprvé skutečně vzhůru“. Předchozí záznamy pak škrtal, protože měl dojem, že ty musely vzniknout v době, kdy ještě nebyl „opravdu při vědomí“. Tyto zápisy se staly jedním ze symbolů jeho stavu. Nešlo o literární obraz. Byl to reálný doklad toho, že jeho prožívání času se neustále rozpadalo. Každý nový okamžik jakoby smazal ten předchozí.

Když někdo řekne „nepamatuje si posledních pár vteřin“, zní to skoro abstraktně, jen málokdo z nás si dovede představit, jaké to je. Ve skutečnosti to ale znamená život bez běžné kontinuity. Běžný člověk se ráno probudí, jde do koupelny, udělá si čaj, zavolá někomu, vrátí se k rozečtené knize a pořád vnímá, že je to tentýž den a tentýž on. U Cliva Wearinga se tenhle „most“ neustále bortil. Proto mohl působit zoufale, naléhavě, dezorientovaně a někdy i rozrušeně. Některé popisy zmiňují také emoční labilitu a silnou úzkost, což je při takovém stavu logické: když člověk opakovaně nabývá dojmu, že se právě teď probudil po dlouhé temnotě, každá vteřina může být prožívána téměř jako šok.

Přitom nešlo o to, že by byl bez jakéhokoli vědomí nebo bez inteligence. Dokázal mluvit, reagovat, v některých situacích chápat, co se kolem děje, a jeho osobnost nezmizela v úplném slova smyslu. Jenže vědomá zkušenost se mu neukládala způsobem, jaký potřebujeme pro normální život. Proto mohl v jednu chvíli vést smysluplný krátký rozhovor a o několik sekund později prožívat situaci, jako by začínala od nuly, jako kdyby ji nikdy předtím nezažil.

Jedním z nejznámějších a zároveň nejdojemnějších rysů jeho příběhu bylo to, že hudba v něm zůstala. Clive Wearing mohl usednout ke klavíru a hrát. Dokázal dirigovat. Nešlo o pár mechanických pohybů prstů, ale o skutečný hudební výkon, který stále nesl známky citlivosti, stylu a profesionální průpravy. To neurovědce fascinovalo, protože ukazovalo, že lidská paměť není jedna jediná věc. Existují různé paměťové systémy a některé mohou být zničeny, zatímco jiné zůstávají relativně zachované.

Hudební dovednost u něj souvisela hlavně s procedurální pamětí, tedy s pamětí pro návyky, dovednosti a naučené postupy. Ta je neuroanatomicky do jisté míry odlišná od epizodické paměti, která nám umožňuje vybavit si konkrétní zážitky v čase. Zjednodušeně řečeno: Clive si nepamatoval, že před minutou seděl u klavíru, ale když už u něj seděl, tělo i mozek stále věděly, jak hrát. Navíc u hudby nešlo jen o svalovou paměť v základním smyslu. Pozorovatelé včetně Olivera Sackse zdůrazňovali, že jeho hudebnost nepůsobila jako prázdný automatismus, ale jako něco živého a skutečně přítomného. Hudba v něm aktivovala nějaký celek, který nebyl přístupný běžnou cestou přes vědomé vzpomínání.

To je jeden z důvodů, proč je jeho případ tak často zmiňován nejen v neurologii, ale i v debatách o tom, co v člověku vlastně nese identitu. Když se rozpadne autobiografická paměť, nezmizí nutně všechno. U Clivea zůstávala hudební kompetence, některé zbytky znalostí, emoční reakce a hluboké citové vazby. Jenže vše bylo zvláštně odpojené od běžné časové osy. Hudba mu nevrátila normální život, ale ukazovala, že mozek je složený z více vrstev a že některé přežijí i těžké poškození jiných.

Když Clive Wearing onemocněl herpetickou encefalitidou, šlo doslova o závod s časem. U takové infekce totiž záleží na tom, jak rychle lékaři poznají, co se děje, a jak rychle začnou jednat. Nasazuje se aciklovir, antivirový lék podávaný do žíly, většinou po dobu několika týdnů. Smysl té léčby je jasný: zastavit virus dřív, než napáchá ještě větší škody. Jenže právě v tomhle je háček. Lékaři mohou infekci zabrzdit, někdy člověku zachránit život, ale neumějí vrátit zpět to, co už zánět v mozku zničil.

A přesně to byl i Clivův případ. Přežil, ale za cenu obrovských následků. Virus mu poškodil mozek tak těžce, že návrat k původnímu životu už nebyl možný. To je na celém jeho příběhu možná to nejsmutnější. Nešlo o nemoc, po které by následovala dlouhá rekonvalescence a potom pomalé zlepšování. Tady se podařilo odvrátit smrt, ale ne vrátit člověka tam, kde byl předtím. Zůstal naživu, jenže s poškozením, které zásadně změnilo úplně všechno.

Další léčba už proto nesměřovala k nějakému skutečnému uzdravení. Neexistoval postup, který by mu paměť jednoduše obnovil. Šlo spíš o dlouhodobou péči a o snahu udělat jeho každodenní život aspoň o něco snesitelnější. Lékaři i psychologové se snažili vytvořit pevný režim, oporu v opakování, v známém prostředí, v maličkostech, které by mu pomohly se aspoň trochu držet v realitě. U podobných pacientů mají význam různé zápisky, připomínky, stále stejné návyky nebo pomoc druhých lidí. Jenže u Cliva naráželo i tohle na tvrdou realitu. Když si člověk nové věci neudrží víc než pár vteřin, žádný diář ani rutina zázraky neudělají. Mohou pomoct v jednotlivých okamžicích, ale nedokážou vrátit normální život ani pocit souvislosti, který je pro zdravého člověka samozřejmý.

Léčba u Clivea nebyla po odeznění akutní infekce dramatickou sérií průlomových zákroků, ale spíš vleklým a často bolestným učením se, co s ním vůbec bude možné. U pacientů s hlubokou amnézií totiž nejde jen o paměťové testy. Jde o celý každodenní život: kde budou bydlet, kdo se o ně postará, jak se budou orientovat, jestli zvládnou hygienu, jídlo, kontakt s lidmi, jak budou snášet frustraci a co je vůbec ještě schopné přinést jim pocit klidu. Clive byl v průběhu let v péči specializovaných zařízení a stal se také předmětem odborného sledování. Neuropsychologické studie jeho případu se vracely k tomu, co všechno zůstalo zachováno a co ne.

Podle dlouhodobých popisů nebyl jeho stav takový, že by se v průběhu let zásadně uzdravoval. Došlo spíš k určité stabilizaci. Stabilizace znamenala, že po akutním chaosu a fyzickém ohrožení se vytvořil nějaký režim a zřejmě se zlepšila schopnost fungovat v rámci prostředí, které bylo přizpůsobené jeho omezením. Neznamená to ale, že by se mu vrátila běžná paměť. Odborné následné studie popisují jeho anterográdní i retrográdní amnézii jako přetrvávající a velmi těžkou i po mnoha letech. Přetrvávala i vážná dezorientace ve vlastním časovém ukotvení.

Důležité je i to, že si zachovával jistou míru emočního a sociálního reagování. To může na první pohled vypadat jako drobnost, ale ve skutečnosti to zásadně ovlivňuje kvalitu života. U některých těžkých neurologických stavů se člověk ztrácí nejen v paměti, ale i v afektu, vztazích a schopnosti navázat kontakt. U Clivea část tohoto světa zůstala přístupná. Hudba byla jedním kanálem. Láska k jeho ženě byla druhým. A právě tyto zbytky kontinuity se staly jakousi oporou tam, kde běžná paměť selhala téměř úplně.

Od života Clivea Wearinga nelze oddělit jeho ženu Deborah Wearingovou, protože právě ona se stala svědkem i spoluaktérkou života, který se po roce 1985 změnil téměř k nepoznání. Deborah o jejich osudu později napsala paměti Forever Today, z něhož čerpá řada dalších článků a reportáží. V těchto materiálech se opakuje jeden motiv: Clive si nepamatoval společný život v normálním slova smyslu, ale pokaždé, když Deborah přišla, reagoval na ni silnou radostí a láskou. Vítal ji s obrovskou intenzitou, jako by ji neviděl celé roky, i když ji mohl vidět třeba před několika minutami.

Na tom je vidět, jak odlišně v mozku fungují různé vrstvy paměti a vztahu. Clive si nedokázal vědomě vybavit jejich společné dějiny jako souvislý příběh. Přesto v něm zůstávala citová vazba. Nešlo tedy o to, že by Deborah byla jen „známá tvář“. Zdá se, že představovala jeden z mála pevných emočních bodů v jeho jinak rozpadlém světě. Právě tento aspekt případu přitahoval i širší veřejnost, protože ukazoval, že láska a citová paměť mohou přežívat jinak než faktická, epizodická vzpomínka. To ovšem neznamená, že by jejich další společný život byl romantickou procházkou. Naopak. Z vyjádření Deborah bylo jasné, že šlo o nesmírně náročnou, vyčerpávající a dlouhodobě bolestnou situaci.

Nemoc zasáhla rodinu v celé šíři. Nejde jen o to, že člověk najednou pečuje o těžce poškozeného partnera. Jde i o ztrátu reciprocity. Partner, kterého milujete, je fyzicky přítomen, ale běžné sdílení minulosti, plánování budoucnosti a společné zakotvení ve světě je zdevastované. Deborah podle dostupných zdrojů dlouhodobě usilovala také o lepší služby pro lidi s poškozením mozku, angažovala se v oblasti podpory pacientů s amnézií a stala se z ní i veřejná mluvčí tohoto tématu. To samo o sobě ukazuje, jak hluboký dopad na rodinu Clivův stav měl. Nebyl to soukromý problém vyřešitelný domácí péčí; byl to stav, který odhaloval meze tehdejší i pozdější péče o pacienty s těžkým získaným poškozením mozku.

Na tohle se lidé ptají často, protože máme tendenci doufat v nějaké (ideálně dobré) zakončení. U Clivea Wearinga ale žádný velký návrat nenastal. Některé texty zmiňují, že se v průběhu let v určitých ohledech zklidnil nebo lépe fungoval v rámci nastaveného režimu. Odborné dlouhodobé sledování nicméně ukazuje, že jeho amnézie zůstávala mimořádně těžká a přetrvávala po dlouhá léta. Nedokázal si normálně vytvářet nové epizodické vzpomínky a rozsáhlá ztráta minulosti se také zásadně neobnovila.

To ovšem neznamená, že by se v jeho životě neměnilo vůbec nic. U těžkých neurologických pacientů bývá rozdíl mezi „nemoc se vyléčila“ a „člověk a jeho okolí si našli způsob, jak s ní žít“. U něj šlo zjevně spíš o druhou variantu. Přetrvávala schopnost hudebního výkonu, přetrvávaly emoční reakce, přetrvávala vazba k jeho ženě a zřejmě i některé zbytky dalších dovedností. Odborné texty také upozorňují, že u amnestických pacientů může být zachováno určité implicitní učení nebo procedurální složky paměti, i když vědomé vzpomínání selhává. To ale není totéž jako uzdravení. U Clivea se svět nespojil zpátky dohromady; spíš se kolem trhlin vytvořil způsob existence, který byl dlouhodobě udržitelnější než bezprostředně po nemoci.

Zlepšení tak bylo omezené a týkalo se spíš adaptace, stability a fungování v péči než skutečné obnovy poškozených paměťových okruhů.

Clive Wearing se stal jedním z nejcitovanějších případů moderní neuropsychologie právě proto, že na jeho osudu bylo téměř školně vidět rozdělení paměti do různých systémů. Jeho příběh ukázal, že člověk může přijít o schopnost tvořit nové vědomé vzpomínky, a přesto si zachovat naučené dovednosti. Může ztratit běžnou časovou kontinuitu a přesto být hluboce pohnut hudbou. Může zapomenout téměř celý kontext vlastního života, a přesto emotivně poznávat milovanou osobu. Pro vědu to byl mimořádně názorný případ, protože tyto vrstvy byly u jednoho člověka oddělené skoro brutálně čistým způsobem.

Zároveň jeho případ ukázal i hranice zjednodušených představ o tom, že „paměť je archiv“. Není. Paměť je aktivní systém, složený z více částí, propojený s emocemi, identitou, tělesnými návyky a vnímáním času. Když se poškodí hippocampus a další mediální temporální struktury, neodejde jen schopnost „vzpomínat“. Rozpadne se samotný způsob, jak člověk prožívá tok vlastního života.

Jeho stav názorně ukazoval něco, co bývá jinak skryté: že naše „já“ není samozřejmé a že je do velké míry neseno pamětí. Když paměť zanikne, nezanikne jen schopnost vybavit si jména nebo data. Zanikne samotná nit, která drží člověka pohromadě v čase.

Clive Wearing žil s následky své nemoci desítky let. Jeho příběh se neuzavřel rychle, ale táhl se dlouho, v péči, v opakovaném odborném zájmu i v osobním zápase jeho nejbližších. Ve veřejných zdrojích se uvádí, že zemřel v roce 2020 ve věku 81 let. U jeho případu ale vlastně nejde jen o datum úmrtí. Podstatnější je, jakým způsobem ten dlouhý čas prožil. Ne jako člověk, kterému by se život postupně vracel, ale jako člověk uvězněný v trvalém přítomném okamžiku, z něhož se minulost jen zlomkovitě vynořovala a znovu mizela.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.lifee.cz/clive-wearing-muz-bez-pameti-a-vzpominek-6ae74

https://amalinadavis.com/psychology/the-man-with-the-7-second-memory/

https://www.theguardian.com/books/2005/jan/23/biography.features3

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3919540/

https://news.liverpool.ac.uk/2011/11/22/viewpoint-can-music-help-patients-with-severe-brain-infections

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK557643