Článek
Když se nám do rodiny narodilo dítě, byla to velká sláva. A slavil jsem i já. Byl to můj první synovec. Těšil jsem se, že na mě přejdou povinnosti strýčka a že budu pro svého synovce takovou vrbou, když se bude něco bát říci svým rodičům.
Do výchovy jsem tak mohl zasahovat jen omezeně. Rád jsem ale bral synovce, když byl větší, na výlety po celé České republice i do zahraničí, aby něco viděl, pomáhal jsem mu se vzděláním, probíral s ním starosti běžného života. Jenže doma na to tak trochu kašlali. Neměli na něj vzhledem k náročným profesím tolik času, nějaké výlety byly prakticky pasé, pomoc se školou žádná.
Viděl jsem, jak se mi můj synovec mění před očima a doslova mě to děsilo. Snažil jsem se jeho rodičům promluvit do duše, ale nebylo to nic platné. Když na něj nebyl čas, vše se řešilo penězi. A teď už s tím asi nic udělat ani nepůjde. Minulý měsíc oslavil synovec šestnácté narozeniny.
Doma absolutně nepomáhá. Má sice dané práce, které má po návratu ze školy udělat, ale vždy se na něco vymluví. A rodiče mu to vždy spolknou i s navijákem. Jednou ho bolí břicho, podruhé záda, pak ho píchá v boku, jindy zase u srdce. To samé platí pro školu. Když se mu prostě nechce jít, protože se třeba zkouší, nebo se píše nějaký test, pak se vždy vymluví na nějakou z těchto nevolností. Rodiče o něm mají strach a poslední dobou ho tahají od jednoho doktora k druhému. A ti stále nemohou na nic přijít.
No aby taky přišli, když mu nic není. Je to jen způsob, jak na sebe upoutat pozornost a domoci se vždy toho, co si přeje. Osvědčilo se mu to, ví, že na to rodiče slyší, a tak toho využívá víc než často. Nikdy neudělá nic, o co ho jakýkoli rodinný příslušník požádá. Buď je mu špatně, nebo má už něco domluveného s kamarády a podobně. Nechce se už ani učit. A odráží se to i na jeho prospěchu, který poslední dva roky prudce klesá.
Domluvit mu nelze. Řekne, že ho učení zkrátka nebaví a že se učit nebude. Doslova mě šokovalo, když mi do očí řekl, že učení je zbytečné, protože i popeláři mají krásný plat. On si svou hloupost samozřejmě jednou uvědomí. Jenže to už může být pozdě. Inteligenčně na to má, ale když usne na vavřínech, už se do toho nikdy zpátky nedostane.
Je to dnešní dobou, nejistotou a výpadkem v době covidové pandemie, ale velkou zásluhu na tom mají i jeho rodiče. Chovali se k němu od mala, jako by byl výjimečné dítě, přestože byl zcela průměrný. Způsobeno to mohlo být tím, že ho měli v pozdním věku a byl jejich doslova vymodlené dítě. Utvrzovat ho ale v tom, že je nejchytřejší a nejlepší, když očividně není, je nesmysl.
Dnes už nepřijímá žádnou kritiku, nad něj prostě není. Když se mu někdo odváží odporovat, používá i vulgární slova. A to i v rámci rodiny. Citově jsou mu lhotejstní jak prarodiče, tak vlastní rodiče. Jde mu jen o to, aby z nich vytěžil co nejvíce. A to mě opravdu děsí. Jenže nevím, co víc bych už mohl udělat. Rodiče jsou k mým komentářům hluší.
Zpracováno na základě vlastní zkušenosti.
