Článek
Když zemřel děda, babička zůstala na vesnici sama. A protože obhospodařovávat zahrádku a ještě si doma topit bylo nad její síly, dohodli jsme se s našim strýcem, že ji nastěhujeme do jeho bytu na Praze 5. Neměl tam nájemníky, takže byt zel už nějakou dobu prázdnotou. Kupodivu souhlasil, a tak jsme byli rádi, že babička bude v bytě, kde si jen pustí topení a bude mít teplo a o byt se prakticky nebude muset starat. Navíc to k ní budeme mít všichni velmi blízko, takže jí budeme moci pravidelně navštěvovat.
Už několikrát si babička stěžovala, že strýc za ní chodí jen výjimečně, přestože z nás bydlí jejímu novému domovu nejblíže. Nevěděli jsme, co za tím stojí, ale neřešili jsme to. Když ale její prosby, abychom s ním promluvili, sílily, zeptali jsme se ho, proč za babičkou občas nezajde. A byl oheň na střeše. Řekl, že ji nechává bydlet ve svém bytě, tak co po něm ještě chceme. Ať se staráme my a jemu dáme pokoj. Snažili jsme se mu vysvětlit, že o tom to není, ale že je to jeho matka a že by ho ráda viděla.
Pokud jsme si mysleli, že u něj vyvoláme soucit, pak jsme byli na omylu. Fungovala to právě naopak. Začal s tím, že mu jeho matka akorát zabírá byt, který už dávno mohl pronajímat. A že už ho to nebaví a udělá tomu přítrž. Za babičkou pak skutečně zašel, ale jen s tím, že jí našel místo v domě pro seniory a že by se tam do několika měsíců mělo uvolnit místo, takže ji tam přesune. Babička nám pak volala s brekem, že do žádného důchoďáku nechce, ale že si to strýc nenechal vymluvit a oznámil jí to jako jistou věc, o které diskutovat nechce a nebude.
A tak nám nezbylo nic jiného, než ho znovu kontaktovat, i když se nám moc nechtělo. Řekl, že je to naše vina. Neměli jsme ho podle jeho slov otravovat s tím, aby ji navštěvoval. Takhle už přetekl pohár trpělivosti. Ukázal nám papíry se žádankou do blízkého domova důchodců a víc se o tom nechtěl bavit. Uplynuly pak asi čtyři měsíce, než z tohoto sociálního zařízení přišla informace, že mají volné místo a že se babička může nastěhovat.
Babička stále vzdoruje, ale strýc nám dal ultimátum, do kdy musí být babička vystěhovaná. Už má dokonce sehnané nájemníky, kteří do bytu půjdou a budou mu platit kolem dvaceti tisíc korun měsíčně, takže neexistuje možnost, aby ustoupil. S vystěhováním vlastní matky navíc nebude mít problém, protože babička tam nikdy neměla hlášené trvalé bydliště.
Babičce je už před osmdesát let a její zdraví není úplně nejlepší. Teď je navíc ještě v permanentním stresu, protože má z domova seniorů hrůzu. Podle ní je to místo, kde starý člověk čeká na smrt. A den ode dne je na tom babička psychicky hůř, protože termín už se blíží. A my nevíme, co máme dělat. Se strýcem se totiž nedá hnout.
Přemýšlíme ještě o variantě, že bychom babičce přispěli k důchodu a ona si mohla u strýce zaplatit plný nájem, na jaký se celý třese. Snad alespoň tohle ho přesvědčí, aby vlastní matku nevyhazoval z bytu.
Zpracováno na základě vlastní zkušenosti.
