Článek
Vlastní děti nemáme, a tak jsme se s přítelkyní rozhodli, že vezmeme k moři jejího synovce a neteř, protože s rodiči nikdy u moře nebyli. Chtěli jsme jim dopřát to, co jsme oba jako malí doslova milovali. Koupání, potápění, celodenní sluníčko, středomořská strava a návštěva pamětihodností.
Dlouho jsme sice váhali, protože dětem bylo dvanáct a třináct a už se tak trochu dostávaly do puberty. Přesto jsme se nakonec dohodli a děti jely s námi. Sice se na dovolené nechovaly tak, jak bychom předpokládali, ale i tak jsme to ve zdraví všichni přežili. Mezi jejich prohřešky patřil především absolutní nezájem o svět kolem sebe. Byly na mobilech, kde sjížděly videa, na uších měly sluchátka a domluvit se s nimi na něčem bylo takřka nemožné. Diktovaly si, co by chtěly k jídlu a pití, moře bylo moc studené, jídla moc slaná, pití málo sladké.
Pravidelně jsme tak v restauracích prakticky větší půlku jídla vraceli, to, co jsme si uvařili doma, nejedly děti prakticky vůbec. A pak byly vzteklé, že mají hlad. Jediným řešením tak byly nanuky, zmrzliny a sušenky. Nejprve jsme z té dovolené byli trochu rozčarováni, to je pravda. Ale jak minul skoro celý rok, toho negativního už se většina zapomněla a my chtěli vzít děti i letos.
Jejich rodiče s naším nápadem souhlasili, a tak když jsme je byli posledně navštívit, zeptali jsme se jich, zda s námi chtějí jet i letos. Čekali jsme nadšené reakce, protože si přeci jen nakonec moře doslova zamilovaly. Jenže jejich reakce nás doslova šokovala. Nad naší nabídkou ohrnuly nos, tvářily se povýšeně a skoro dotčeně, že se jich na to vůbec ptáme.
Nejprve jsme s přítelkyní vůbec nechápali, o co tu vlastně jde. Vždyť si to loni přece tak užily. Jenže to jsme si asi jen nalhávaly. Synovec mi nakonec řekl, že si to s námi neužil vůbec, protože jsme mu loni nekoupili zmrzlinu. To už jsme nechápali vůbec, zmrzlin za ten týden dostal hned několik. Pak z něj vylezlo, že jsme mu sice zmrzlinu koupili, ale u jiného stánku, než chtěl on. On ji chtěl koupit u toho vedlejšího. A že to prý není jediná situace, ve které jsme ho totálně ignorovali.
Doslova se nám zatajil dech. Nevěděl jsem, jestli mám odejít, nebo začít křičet. Snažil jsem se ovládnout. Když se k tomu ale přidala neteř s tvrzením, že jsme ji nutili odnášet od stolu talíř i za jejího bratra a že to byla nejhorší dovolená, jakou kdy zažila, došla mi trpělivost. Řekl jsem jim, že jsem takhle rozmazlené děti ještě neviděl a že už se teda k moři asi nikdy nepodívají, protože rodiče je tam nikdy nevezmou. A to byste nevěřili, co následovalo potom.
Před rodinou jsem byl za toho špatného já. Co si to vlastně vůbec dovoluji s dětmi takhle mluvit? Ano, přiznávám se, že mi to ujelo. Ale byl jsem z toho upřímně řečeno dost vykolejený a jejich nevychovanost jsem nedokázal jen tak nečinně přehlížet. Jsem proto ten špatný já?
