Článek
První velký požár, o němž existují dobové prameny, zažila Praha v roce 1541 a označuje se jako požár Hradčan a Malé Strany. Zdrojem zpráv o něm je Hájkova kronika sepsaná kronikářem Václavem Hájkem z Libočan, který dobu požáru zažil, i dílo Paměti Mikuláše Dačického z Heslova. Přitom vše začalo úplně nevinně. Jako malý požár jednoho z domů na Malostranském náměstí.
Dačický z Heslova o požáru mluví jako o devastujícím ohnivém peklu, při kterém hořely kostely i hroby světců, vyhořel prakticky celý Pražský hrad a většina domů na Hradčanech i na Malé Straně. V Praze to nejvíce odnesla bazilika sv. Jiří, svatovítská katedrála i královský palác, kde se propadla klenba. Požár se ale nevyhnul ani tehdy novému Vladislavskému sálu.
Dnes už však víme, že nejničivěji požář řádil na Malé Straně. Shořely tam dvě třetiny domů a velká část čtvrti tak lehla popelem. Té noci zemřelo 52 lidí, jejichž seznam je součástí Hájkovy kroniky, shořela ale i řada historicky cenných dokumentů, které by nám o historii našeho hlavního města mohly leccos napovědět. Na druhou stranu se po tomto požáru začaly domy v Praze stavět bezpečněji a až do konce 19. století existovaly hlídky, které z věží kontrolovaly, zda někde nehoří.
Ještě ničivější než tento byl ale požár z roku 1689. Tehdy to nejvíce odneslo Židovské město a části Starého i Nového Města. Dodnes se vedou spory o tom, zda vznikl jen nešťastnou náhodou, či zda byl úmyslně založen. České země byly totiž v té době součástí Rakouska, a to vedlo válku s Francií. Po požáru bylo ze žhářství usvědčeno několik francouzských agentů, kteří byli následně popraveni.
Požár začal v Kaprově ulici a šířil se přes Staré Město až do ulice Na Poříčí. Dlouho se ho nedařilo uhasit a oběti na lidských životech šly do stovek. Kromě mnoha kostelů, klášterů i synagog shořelo i před sedm stovek obytných domů. I takto tragickou událost se křesťané pokusili využít proti Židům a objevovaly se snahy o jejich vystěhování za hranice města. Jenže Židé se nakonec svých práv domohli a židovské město bylo obnoveno přesně tak, jak vypadalo před požárem. To se ale nedá říci o částech Starého a Nového Města. Přestože to byly oblasti, kde byla dominantní gotická architektura, po požáru dostaly tyto oblasti barokní vzhled.
Národní divadlo po požáru v roce 1881
A pak tu byl ještě jeden významný požár. Ten se však týkal pouze jedné budovy. Šlo o Národní divadlo. To bylo v červnu 1881 slavnostně otevřeno, stále na něm však pokračovaly dokončovací práce. Stačilo ale dvanáct představení a v srpnu téhož roku v budově vypukl požár. A i když se hasiči k divadlu sjeli tak rychle, jak jen to bylo možné, příliš už toho zachránit nešlo. Oheň zničil jeviště i hlediště, do kterého se propadl strop s lustrem. Zcela zničena byla střecha i další prostory budovy. Národní divadlo se ale díky solidaritě Pražanů povedlo v rekordním čase opravit. Přispěl totiž prakticky každý druhý Pražan a za měsíc a půl se vybralo na milion zlatých.
Velkých požárů v Praze bylo hned několik. A ač byly mnohdy devastující, vždy byly začátkem něčeho nového. I díky nim má Praha dnes takovou tvář, kterou milují turisté z celého světa. A tyto požáry také dokázaly, že my Češi dokážeme držet při sobě.
Zpracováno na základě:
