Článek
Rodiče jsou pyšní na své děti, když se po střední škole rozhodnout pro studium vysoké školy. A jsou ochotni jim i s financováním takového studia pomoci. Není to vždy jen o případném školném, je potřeba zaplatit ubytování a to něco stojí. Je přitom jedno, zda student bydlí na koleji nebo s přáteli v pronájmu. Ani jedno už dnes není levná záležitost. Dále pak ale musí rodiče svým dětem ještě finančně přispívat, protože ne každý vysokoškolský student zvládá při intenzivním studiu nějakou brigádu.
Získaný titul však rozhodně stojí za to. A rodiče se těší, že už se jim finančně uleví, protože nebudou muset své dítě podporovat. Jako vysokoškolák se takový člověk přece na trhu práce snáze uplatní než ten, kdo má jen střední školu. Jenže to nemusí být vždy tak úplně pravda. Spousta vysokoškoláků si sice najde dobře placené zaměstnání, pořád tu ale máme početnou skupinu těch, kteří tak dobré uplatnění nenajdou.
Petr a Anička jsou vysokoškoláci oba. Oba promovali před pěti lety a okamžitě nastoupili do práce. Petr dělá účetního na pozici juniora, Anička vypomáhá s administrativní prací v právní kanceláři. Na první pohled to vypadá, že jsou oba za vodou. Jenže tento mladý pár bydlící v Praze se svými příjmy prostě nevyjde.
Petr jako účetní vydělává víc, ale stále dostává jen 35 tisíc hrubého, což pro něj znamená čistý příjem ve výši 28 tisíc. Anička jako administrativní pracovnice dostává ještě méně. Její měsíční mzda je 28 tisíc hrubého, tedy přibližně 23 tisíc čistého. Pár má tak měsíčně k dispozici 51 tisíc korun. Jen za nájemné a energie v centru Prahy ale nechají prakticky polovinu svého příjmu.
Oba jsou sportovně založení a bez správné životosprávy si neumí život představit. Měsíční permanentka do fitness centra a pravidelné vstupy do plaveckého bazénu jsou další nákladnou položkou, kterou musí pár vynaložit, aby žil život alespoň trochu podle svých představ. A protože chtějí i zdravě žít, snaží se nakupovat zejména bio potraviny. A za ty si člověk někdy opravdu připlatí.
Přestože kromě sportu a občasné návštěvy kulturního zařízení jiné sociální vyžití nemají a večery tráví doma, se svým příjmem nemají šanci vyjít. Pravidelně si tak každý měsíc od svých rodičů půjčují i několik tisíc korun. Ani jeden z nich navíc nemá šanci na povýšení v práci. Přestože se oba snaží si najít lépe placenou práci, potenciální zaměstnavatelé se jim ve většině případů ani neozvou.
Nejen že nejsou Petr a Anička schopni vyjít s tím, co si vydělají, ale rodiče je stále musí dotovat, přestože si mysleli, že jim tato starost odpadne. A na nějaké splácení ze strany dětí mohou zapomenout. Dluh se tak neustále zvětšuje a Petr s Aničkou už nevědí, jak z takového koloběhu ven. Jednou totiž nebudou mít nikoho, kdo by jim takto pomáhal.
