Článek
Primitivní inkubátory se objevily v carském Rusku v první polovině 19. století. Byly ale založeny na zcela jiném principu. Jednalo se o takzvanou Ruehlovu kolébku. Kolébka měla dvojité stěny, mezi které se nalévala teplá voda. Ta pak novorozence zahřívala. Později se v Evropě a USA používaly střešní tašky nahřáté na kamnech, které měly pro dítě stimulovat ideální teplotu.
Ne každý si ale mohl takový inkubátor dovolit. V Česku bylo běžnou praxí, že se děti takzvaně dopékaly v troubě. Dnes se nám takový postup může zdát jako něco neakceptovatelného, tehdy to byl ale jediný způsob, jak zajistit, aby se předčasně narozené dítě správně vyvíjelo. Přestože se tato metoda nazývala jako dopékání, ve skutečnosti šlo o nahřívání dítěte v troubě. To mohlo být ale do jisté míry i nebezpečné, protože se muselo kontrolovat, zda má dítě správnou teplotu a zda se jeho organismus nepřehřívá.
Na podobném principu byly pak založeny i první moderní inkubátory na počátku 20. století, ve kterých byl již použit elektrický proud. Používaly se k tomu žárovky, které uvnitř těchto jednoduchých inkubátorů vytvářely teplo. Nevýhody spojené s těmito přístroji ale byly obdobné jako v případě dopékání. Teplo, které žárovka produkovala, bylo obtížné regulovat. A tak se mohlo dítě snadno přehřát. Navíc do inkubátorů nebylo často ani vidět, protože se jeho stěny vyráběly většinou ze dřeva nebo z kovu.
Teprve 30. léta 20. století přinesla první přístroje, které se podobaly těm dnešním. Jednalo o velký převrat v oblasti porodnictví a následné péče, který dával časně narozeným dětem větší šanci na přežití. Inkubátory byly zhotoveny z plexiskla, takže bylo možné děti prakticky neustále kontrolovat. Uvnitř inkubátoru proudil vzduch čištěný filtrem, který ho zbavil všech pro dítě nebezpečných bakterií. Teplota už se dala do značné míry regulovat, stejně tak i vlhkost uvnitř inkubátoru.
Dnes je inkubátor něco zcela běžného, bez čeho si provoz porodnického oddělení v nemocnicích ani neumíme představit. Brzké narození dítěte tak už pro jeho život není bezprostředním ohrožením tak, jak tomu ještě na začátku minulého století bývalo. Většina dětí, které po narození skončí v inkubátorech, nemá žádné trvalé následky a vyvinou se z nich zdraví a silní jedinci.
Lékařská věda pokročila za poslední desítky let značně dopředu. O naše děti tak už nemusíme mít takový strach, jaký měly naše babičky či prababičky. Úmrtnost novorozenců je na historicky nízké úrovni a my můžeme být vděční za úroveň zdravotnické péče, jakou nám naše zdravotnictví poskytuje.
Zpracováno na základě:
