Článek
Vychovala mě zejména matka. Vždy jsem byl veden k tomu, že stáří si zaslouží úctu. A dnes to beru jako samozřejmost. Pokud vidím nějakou babičku vystupovat z autobusu, hned ji pomohu, podám jí tašku a klidně s ní prohodím i pár slov. Nejvíce se však budu starat o své rodiče, kteří mi dali život. Za to, co jsem, totiž vděčím jenom jim. A to je dluh, který jim nikdy nebudu schopen splatit.
Den matek je událost, kdy se snažím svou matku potěšit květinou a nějakou drobností, aby viděla, že na ni myslím. Stejně tak i moje sestra. Ta sice nemá tolik času, ale nezapomene matce alespoň zavolat. Letos jsem byl však šokován chováním mého vlastního otce. To, co udělal a co řekl, mi zkazilo moje mínění o něm.
Moje babička, jeho matka, je velmi stará paní, která si sice doma vše obstará, ale ven už prakticky nevychází. A tak se střídáme v tom, že jí pravidelně chodíme na nákupy. Jednou sestra, jednou já a jednou otec. A samozřejmě jí pravidelně chodíme navštěvovat. Při příležitosti dne matek jsem otci taktně připomněl, aby si na svoji matku vzpomněl a koupil jí alespoň kytičku. Vím, že je otec na tohle dost zapomnětlivý. Bral jsem to tedy jen jako takové ujištění, že vše proběhne v pořádku.
Jeho reakce mě ale odzbrojila. Žádnou kytku jí kupovat nebude, ani za ní nepůjde. Tenhle týden už jí totiž musel dojít na nákup hned dvakrát a ještě ho dle jeho slov několikrát otravovala s tím, že jí v kuchyni podtéká kohoutek. Má s ní tedy tolik starostí, že si nehodlá přidělávat ještě další. Korunoval to tím, že ona mu taky nepřeje na den dětí.
Nejprve jsem si myslel, že si dělá legraci. Záhy jsem ale pochopil, že to myslí vážně. A ač jsem se původně nechtěl nechat vtáhnout do hádky, najednou jsem v ní byl. Matka se nás snažila uklidnit, ale bylo už pozdě. Horkou hlavu jsem zdědil právě po otci a pokud se mi něco nelíbí, hodlám to řešit ihned. Výsledkem bylo to, že se otec sebral a odešel z bytu, ve kterém rodiče bydlí a kde jsem je byl navštívit. Předpokládám, že spolu zase několik týdnů vůbec nebudeme mluvit. To ostatně bývá zvykem, když mezi námi k nějaké takové hádce dojde.
S babičkou jsem pak večer mluvil. Snažil jsem se mluvit o něčem jiném, aby nepřišla řeč na mého otce. Nedokázal jsem to ale ukočírovat dostatečně dlouho. Začala s tím, že její druhý syn jí popřál, přestože bydlí na druhé straně republiky, a ten syn, kterého má ve stejném městě, nejen že nepřišel, ale ani jí nezavolal. Byla z toho opravdu smutná a zklamaná.
Doufám, že se v otci hne svědomí a že až se vyspí, jak to bývá zvykem, si uvědomí, že tentokrát přestřelil. Předpokládám, že své matce zavolá s výmluvou, že na to zapomněl a že přeje dodatečně. Tedy alespoň doufám, protože tyhle otcovy výlevy mě baví stále míň a míň.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
