Článek
Když si člověk vezme hypotéku na byt, je to pro něj mnohdy velká finanční zátěž. Takový člověk ale ví, že si platí něco, co je jeho, respektive bude jeho po splacení hypotéky. A pak může tento byt odkázat svým potomkům, nebo ho velmi výhodně prodat, neboť trh s nemovitostmi až na období stagnace během covidové krize neustále roste. Když je ale člověk v nájmu, finanční zátěž je sice často nižší, na druhou stranu však takový člověk platí za něco, co jeho není a nikdy nebude. A tak se to dá považovat za peníze vyhozené oknem.
Bydlím v Praze v nájmu. Když ho zaplatím, moc peněz mi z výplaty nezbyde. A s tím musím vyjít do další výplaty. Vyskakovat si tedy rozhodně nemůžu. Před pár měsíci jsem se zajímal o možnosti hypotéky. Jsem skromný, stačil by mi v Praze poměrně malý byt. Nějakých 40 metrů čtverečních by bylo ideální. Takové byty se ale v mnoha lokalitách Prahy pohybují i nad hranicí pěti či šesti milionů korun. Na tak vysokou hypotéku ani náhodou nedosáhnu, nemám ani na složení deseti procent v hotovosti, které po mně banka požaduje. A i kdyby se nějaká banka uvolila a hypotéku mi dala, pak mi z výplaty už nezbyde prakticky nic a platit budu až do důchodového věku. Na otázku, jaké mám tedy možnosti, si musím odpověď velmi stroze. Žádné. Musím zůstat v nájmu a snažit se vyžít.
Pokud jsou na nájem či hypotéku dva, situace je hned veselejší. Pokud se dělí rovným dílem, pak se finanční zátěž za bydlení sníží na polovinu. A s tím už se vyžít dá. Po rodičích sice jednou zdědím byt na malém městě ve Středočeském kraji, který má výměru přes 60 metrů čtverečních, za cenu, za kterou bych ho ale měl možnost dnes prodat, bych si v Praze stěží koupil miniaturní garsonku. A moji rodiče jsou velmi vitální lidé, a tak, jak doufám, tu budou co nejdéle. Oba jsou ale v důchodu a nemají rozhodně na rozhazování. Že by mi tedy na hypotéku půjčili, nepřichází v úvahu. Cítím se v pasti. Rád bych z toho bludného kruhu unikl, ale nemám jak a kam.
A nejsem v tom sám. Průměrná mzda v Praze v loňské roce byla podle dat Českého statistického úřadu 57 232 Kč. To znamená, že člověk v mé pozici bez dalších daňových slev, obdržel na účet každý měsíc 44 567 Kč. Přes 20 tisíc korun odejde automaticky na bydlení a poplatky s ním spojené. A přiznejme si, že se zbylými 20 tisíci korunami v Praze vyjít není lehké. Člověk si musí zaplatit internetové připojení, telefon, lítačku, důchodové a životní pojištění a zbyde mu sotva na to, aby se mohl zdravě stravovat v domácím prostředí. O nějaké úspoře na dovolenou ani nemůže být řeč.
A to musíme vzít v potaz, že průměrná mzda v Praze je značně zkreslená kvůli vedoucím pozicím, kterých se v Praze nachází velké množství a na kterých pracovníci berou velmi nadprůměrné platy. Celorepublikový průměr hrubé mzdy je o více než 13 tisíc korun nižší a celorepublikový medián mezd, který nejvíce vypovídá o současném stavu příjmů ze zaměstnání, byl dokonce o 16 tisíc korun nižší.
Ale jak z toho začarovaného kruhu ven?
Zpracováno na základě:
