Článek
Strávit dovolenou v severní Itálii byl už dlouho náš sen. Příjemné jarní prostředí je totiž v tomto kraji naprosto ideální k poznávání nevšedních krás italských historických měst. A to bylo právě to, co jsme chtěli dělat. Poznávat. Kromě Milána, Verony či Padovy jsme ale měli v plánu navštívit i Benátky.
Benátky jsou jednou z nejnavštěvovanějších destinací Itálie a jsou tak prakticky neustále v obležení turistů. Že tam tedy bude asi hodně lidí, nám bylo jasné. Ani to nás ale neodradilo od toho, abychom tento jedinečný architektonický skvost stojící ve vodě navštívili. A byli jsme jím uchváceni. Tedy až do chvíle, co moji ženu napadl ten úžasný nápad. Za svou důvěřivost se nyní proklínám.
Protože jsme v Benátkách netrávili noc a prakticky jsme kolem nich jenom projížděli, udělali jsme si v nich celodenní zastávku. Všechny peníze, které jsme měli s sebou na celou dovolenou, jsme si ale s sebou museli vzít do města. Byla to naše první zastávka, takže jsme u sebe měli více než tisíc euro. Přemýšlel jsem, jak eliminovat případné ztráty při kapesní krádeži. A rozhodl jsem se, že peníze rozdělím na menší finanční obnosy a každý bude hlídat jen malou část. Pokud by se skutečně kapsáři povedlo někoho z nás okrást, bude to bolet méně, než kdyby nám ukradli všechno. Já sám jsem měl peníze schované na třech míst. V kapse, v peněžence a v batohu. Podobně na tom byla manželka i příbuzní.
Na náměstí svatého Marka ale bylo tolik lidí, že se o nás každou chvíli někdo otřel. Jedna skupinka podivně vyhlížejících pánů v pozdních letech vypadala velice podezřele, a tak jsem byl neustále ve střehu, kdyby se něco začalo dít. A pak žena přišla s tím nápadem. Videla totiž, jak se ošívám a neustále kontroluji všechny skrýše, kde mám ukryté peníze, zda se něco nezměnilo.
Vyzvala tedy všechny, ať dají své peníze dohromady, aby si je následně mohla dát do batohu, který si velmi netradičně umístí na přední část těla tak, aby měla vak neustále na očích. Byl jsem tak zničený a vystresovaný, že jsem s tím souhlasil. Přece se nemůže nic stát, když bude mít batoh vpředu, říkal jsem si. A taky, že se nic nedělo. Já jsem se uklidnil a jen občas jsem na manželku mrkl, zda je batoh v pořádku.
Když jsme se konečně vymotali z tísnícího se davu, sedli jsme si v poloprázdné uličce do kavárny, abychom si dali pauzu a odpočinuli si od té tlačenice. Když ale manželka sundala batoh, okamžitě bylo po oddechu. Přestože ho měla celou dobu na přední straně těla, zespodu jí ho někdo rozřízl. Úplně jsem se vyděsil, když jsem to uviděl. Manželka okamžitě začala hledat vnitřní kapsičku, kam ukryla peníze. A jak jinak to mohlo dopadnout. Kapsička byla prázdná.
Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Začal jsem křičet a nadávat. Později jsem se za své chování omluvil. Tisíc euro je ale přece jenom tisíc euro. A stále si stojím za tím, že za odcizením našich peněz stojí manželčin nápad dát všechny peníze dohromady. Dovolená nás tedy nakonec stále mnohem víc, než jsme původně předpokládali.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
