Článek
Nedávno jsem navštívil pobočku nejmenovaného obchodního řetězce, abych tam nakoupil pár nutných věcí na slavnostní večeři, kterou jsem ten den chtěl připravovat. Jenže to, co mě tam čekalo, bych si nevymyslel ani v tom nejbujařejším snu.
Prodavačka nechtěla drobné, protože je tam nezadala
Přišel jsem k pokladně s pár věcmi a vyložil je na pás. Když mi je pokladní všechny projela přes pokladnu, oznámila mi celkovou cenu 332 Kč. Dal jsem jí pětistovku a než jsem jí stačil říct, že jí dám ty drobné, zadala do pokladního systému platbu v hotovosti ve výši pět set korun. Pokladna jí ukázala, že mi má vrátit 168 Kč. Když mě slyšela, jak mluvím o drobných, podívala se na mě ostrým pohledem, kterým mě doslova probodávala. Já jí chtěl ale jen pomoci, aby se nemusela vydávat z drobných mincí a já se nemusel domů vláčet s plnou peněženkou. Začala na mě zostra, že už to tam zadala a tím pádem žádné drobné nechce. Když jsem se jí zeptal, v čem je problém, oznámila mi, že už jí pak kasa nespočítá, kolik mi má vrátit.
Nechala se přemluvit, pak začala zmatkovat
Byl jsem z toho jak u vytržení. Pokladna jí napsala, že mi má vrátit 168 Kč. A když jí dám těch 32 Kč, pokladní nebude vědět, kolik mi má vrátit? Vždyť stál nákup 332 Kč a já jí chtěl dát 532 Kč. To by spočítalo i dítě na prvním stupni základní školy.
Při hledání drobných jsem pokladní znovu poprosil, zda bychom to nemohli udělat tak, jak jsem navrhoval. Sice se stále netvářila mile, ale nakonec souhlasila. Dal jsem jí drobné a otázka, která následovala, mě znovu šokovala. Zeptala se mě, kolik mi má vrátit. Když jsem jí řekl, že 200 Kč, zatvářila se na mě dost nedůvěřivě. Sáhla kamsi pod pokladnu a vytáhla kalkulačku. Začala na ní něco zběsile přepočítávat. Trvalo to dlouho, pak se jí ale na tváři objevil úsměv. Sáhla do pokladny a vytáhla papírovou stokorunu a k tomu dvě dvacetikoruny. Nechápal jsem.
Myslel jsem to dobře, ale zavolala na mě ochranku
Snažil jsem se jí vysvětlit, že mi vrací málo. Vždyť jsem jí přece říkal, že mi má vrátit 200 Kč. Trvala ale na svém. Pak to znovu přepočítávala a zase jí to vyšlo jinak, tentokrát na 240 Kč. Doučoval jsem matematiku středoškoláky i vysokoškoláky, a tak jsem jí nabídl, že ji mohu počty někdy doučit. To se jí přece bude v její práci hodit. Sotva jsem to ale dořekl, zatvářila se ještě přísněji než na začátku. Sáhla opět kamsi pod kasu, tentokrát ale nehledala kalkulačku, volala na mě ostrahu.
Člen ostrahy tam pak na mě spustil, že urážím a obtěžuji pokladní. Bránil jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Pětistovku mi nakonec vrátili, protože se ani jeden z nich nebyl schopen dobrat toho, kolik mám tedy dostat zpátky, a požádali mě o platbu kartou. Ochotně jsem zaplatil a z obchodu jsem pak raději spěšně odešel. Oba se na mě ještě výlohou dívali jako na nějakého vyvrhele. Potvrdilo mi to ale známé české přísloví, že za dobrou na žebrotu.
