Článek
Moji rodiče vlastní malý domek na vesnici, kde tráví čas od jara do podzimu, dokud to počasí dovolí. A my tam za nimi čas od času zajedeme. Něco se ogriluje a v teplých letních měsících se tam i přespí. Je to taková příjemná změna. Na chvíli vyjet pryč z velkoměsta, kde se člověku po letech už tak trochu špatně dýchá, načerpat energii a sílu na klidné vesnici na čerstvém vzduchu může být doslova jako ráj na zemi. Při poslední návštěvě rodičů jsme ale museli řešit trable sousedky.
Ta přišla na naši zahradu zrovna ve chvíli, kdy jsme grilovali. Hned jsme jí nabídli židli, ale všimli jsme si, že je smutná a bez nálady. A to u ní nebylo zvykem. Když jsme se jí pak zeptali, co se děje, sáhla do kapsy a vyndala jakýsi list. Když nám začala vyprávět, co se jí přihodilo, valily se jí slzy do očí.
Ten list, který před nás položila na stůl bylo vyúčtování za vodu. Pochopili jsme, že tam asi bude mít nějaký nedoplatek, to jsme ale nebrali jako důvod k slzám. Někdy člověk zkrátka něco doplácí, jindy se mu nějaká ta koruna vrátí. Zálohy se přece jen upravují každý rok, takže by to standardní spotřebu vody mělo pokrýt. Když nám ale řekla, jaká je částka jejího nedoplatku, zhrozili jsme se i my. Očekávali jsme, že to bude pár stovek, možná pár tisíc. Na vyúčtování ale stálo: Nedoplatek 142 365 Kč.
Nejprve jsme nechápali, jak jí mohl takto vysoký nedoplatek vzniknout a předpokládali jsme, že jde o omyl. A protože je naší sousedce už přes 80 let, rozhodli jsme se, že to vyřešíme za ní. Moje matka jejím jménem zavolala na příslušná místa a chtěla vysvětlit, jak k takovému číslu společnost došla. Odpověď nás zarazila. Přes handsfree se nám zaměstnanec firmy snažil celou situaci vysvětlit, pamatuji si však jen ta slova, která mi doslova vyrazila dech. „No jo, paní, máte rezavou trubku. Ta voda vám neustále uniká. Když s tím něco neuděláte, tak můžete mít příští rok ještě větší nedoplatek.“
Moji matku to také nenechalo klidnou a s mužem na telefonu se ostře pohádala. Vždyť on je přece zaměstnancem firmy, která má tohle na starosti. A je to právě on, který by měl naší sousedce navrhnout, jaké jsou její možnosti a co se s celou věcí dá dělat, aby voda unikat přestala. Za celý asi dvacetiminutový telefonát nezazněla ani jediná rada, pouze neustále opakoval: „Dejte si to do pořádku.“
Naše sousedka už má jenom syna, který žije v USA, takže ji jezdí navštěvovat jen asi jednou, dvakrát ročně. A tak jsme se s rodinou rozhodli, že jí pomůžeme. Prozkoumáme, kde jí voda uniká a dáme to všechno do pořádku. To už ji ale bohužel nezachrání od toho, aby musela uhradit vzniklý nedoplatek. A vzít někde najednou 140 tisíc korun, když pobírá měsíční důchod ani ne 20 tisíc korun, pro ni bude asi velká čára přes rozpočet. A z peněz, které si za poslední roky naspořila, nezbyde prakticky nic.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
