Článek
Bylo kolem sedmé hodiny večerní a na Prahu už padla tma. Potřeboval jsem si zkrátit cestu, a tak jsem se rozhodl, že využiji služeb hromadné dopravy. Počkal jsem tedy na tramvaj, která mi měla moji trasu poměrně usnadnit. Měla dva vagóny. Nasedl jsem do toho druhého, kde nebyl řidič. Byl o dost volnější. Byl jsem tam já, dvě děti a asi další tři dospělí.
Už při nástupu jsem si všiml, že ty dvě děti stojí u otevřeného okénka v přední části vozu a potutelně se usmívají. Nevěnoval jsem tomu ale pozornost. Sotva se dveře zavřely a tramvaj se dala mírně do pohybu, vypadalo to, jako by mládež něco vyhodila a obě děti se u toho hlasitě rozesmály. Říkám děti, přestože jejich věk neznám, ale dle mého úsudku bych je tipoval na deset a dvanáct let. Šlo o dva chlapce.
Snad neplivou z okna na lidi, napadlo mě. Nebyl jsem si ale jistý, tak jsem to nijak neřešil. Přeci jen mě čeká ještě několik zastávek, tak na těch dalších budu pozornější. Nikoho jiného to ale v tramvaji vůbec nezajímalo.
Chlapci během jízdy seděli na svých místech. Když jsme ale dorazili do další stanice, už byli připraveni u otevřeného okénka. Když tramvaj stála a byly otevřené dveře, nic si nedovolili. Jakmile se ale řidič dal s tramvají do pohybu, začali hbitě po lidech plivat. Tentokrát jsem si byl jistý. Tohle přece nemůžu nechat jen tak. Viděl jsem, že je pozorují i další cestující, ale žádný z nich se k ničemu neměl. Jen jeden muž za mnou kroutil hlavou. Vstal jsem tedy a udělal jsem několik kroků k nim.
Nebyl jsem k nim vůbec hrubý, jen jsem trochu zvýšil hlas, že to snad nemyslí vážně. Koukali na mě jako opaření a nezmohli se ani na slovo. Zatím. Řekl jsem jim ještě asi tři věty, že by tohle dělat neměli a ať to okénko zavřou a sednou si. V tu chvíli je ale strach opustil. Spustili na mě takovou vlnu nadávek, že by se za ně nemusel stydět ani dlaždič, o kterém se mluví ve staré lidové slovesnosti. Začali na mě hulákat, co je mi do toho, že nejsem jejich rodič a že nějakého starého dědka nebudou poslouchat. Mimochodem, je mi 37 let.
Takovou reakci jsem opravdu nečekal, a tak jsem chvíli nevěděl, co jim na to mám říct. Snažil jsem se je uklidnit, ale bylo to marné. Když skončili, posadili se na svoje místa. Ještě asi další tři zastávky si o mě zřejmě povídali, protože se stále dívali mým směrem. Když tramvaj zastavila ve stanici, kde chtěli vystoupit, otočili se na mě ještě ve dveřích se slovy, že mě nahlásí.
Nechci samozřejmě soudit podle dvou nevychovaných dětí, které jsem potkal v tramvaji, ale pravdou je, že se čím dál častěji setkávám s mládežnickou neúctou. Děti často nerespektují dospělé a dělají si, co chtějí. Když jim někdo něco vyčte, je jim to úplně jedno. Snad taková nebude celá mladá generace.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
