Článek
Minulý víkend jsme měli v plánu jet s rodinou na nedalekou chatu, kde jsme chtěli strávit příjemný slunečný den a něco dobrého si ogrilovat. Když bylo takhle hezké počasí, bylo grilování tím, co jsme naprosto milovali. Chuti grilovaného masa a zeleniny se zkrátka nic nevyrovná.
Když jsme dopoledne balili věci, které jsme chtěli vzít s sebou, zazvonil nám telefon. Strýc a teta z otcovy strany nás chtěli navštívit. Bydlí ve vedlejším asi patnáct kilometrů vzdáleném městě. Nic jsme proti jejich návštěvě neměli, ale museli jsme odmítnout. Ohlásili se pozdě a nevhod. Nebudeme přece doma. Jenže jakmile jsem do telefonu zmínil, že důvodem naší nepřítomnosti je výlet na chatu kvůli grilování, bylo po odmítnutí. „Tak mi přijedeme na tu grilovačku za vámi,“ sdělila mi teta po telefonu. No radost jsme z toho neměli, ale co se dalo dělat.
Patříme ale mezi ty, kteří neradi plýtvají potravinami, a tak jsme všeho měli tak akorát pro naši rodinu. Předpokládali jsme, že když přijedou příbuzní, kteří se ohlásili hodinu před polednem, tak snad s sebou něco přivezou. Jenže jsem opět ukázal, že je moc dobře neznám. Nepřivezli ani jediného buřta. A čekali, co dostanou.
Trochu překvapení a rozhození jsme se o své jídlo, na které jsme se tolik těšili, rozdělili. Každý tak dostal jen poskrovnu a nikdo se nenajedl do syta. Strýc to ale ještě nezapomněl okomentovat slovy: „Víc toho nemáte? A já myslel, že se vám daří.“ To už bylo i na mě moc a musel jsem na chvíli odejít za roh, nebo bych mu býval něco řekl.
Po pár minutách jsem se vyklidněn vrátil zpět, ale když jsem pozoroval, kam se rodinná sešlost posunula, byl jsem z toho mírně řečeno konsternován. Strýc s tetou chodili po zahradě a dívali se, co všechno nového na ní přibylo. Všechno nezapomněli okomentovat. Většinou to bylo v duchu toho, že tohle se nám opravdu nepovedlo, že vyhazujeme peníze za zbytečnosti a že oni by si to na své zahrádce, kterou mají u domu, udělali mnohem lépe.
Byl jsem rád, když se konečně odhodlali k tomu, že pojedou domů. Pozdravili jen ledabyle, ani nepoděkovali a mumlali si něco o tom, že nebudou někde, kde se s nimi nikdo nebaví. Kdo se ale bavit nechtěl, byli právě oni. Vše jenom kritizovali a konstruktivní řeč s nimi rozhodně nebyla.
Když jsem za nimi zavíral vrátka od pozemku, ulevilo se mi. Příště si to snad rozmyslí, než za námi zase přijedou. V tu chvíli jsem se ale cítil tak trochu jako oni, tak jsem tuto myšlenkou zase rychle zahnal. V každém případě se náš příjemný víkendový den proměnil v něco, co si neužil nikdo z nás. A ještě k tomu jsme byli tak trochu hladoví. Není nad to, když má člověk příbuzenstvo, které ho dokáže „potěšit“.
