Článek
Doslova otřesnou zkušenost jsem zažil před několika týdny. Tak trochu jsem totiž v posledních letech zanedbával preventivní zubařskou péči a to mohlo dospět jen k jedinému závěru. Že mě dříve, nebo později zuby začnou bolet. A tak se taky stalo. Nejprve to byla bolest slabá, jakou už jsem párkrát zažil, a tak jsem to nijak neřešil. Když ale stále sílila a já už nevěděl, co bych si na bolest vzal, zbylo mi jediné východisko. Navštívit zubní pohotovost.
Upřímně se mi tam vůbec nechtělo a měl jsem z toho hrůzu. Ze zubaře mám panický strach, což byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem u něj tak dlouho nebyl. Jenže když člověka něco opravdu bolí, odhodlá se i k tomu, co si myslel, že už nikdy nebude muset. A tak jsem šel v Praze na jednu ze zubních pohotovostí. V čekárně jsem ale strávil snad tři hodiny. Nebyl jsem očividně jediný, kdo má problémy se zuby a nemá vlastního zubaře. V Česku je to totiž s kvalitní zubařskou péči a s dostatkem zubařů tak trochu na štíru.
Když na mě konečně přišla řada, klepal jsem se nervozitou. Nevěděl jsem, co mi zubař bude dělat, ale doufal jsem, že to bude jen pročištění kanálků, aby se uvolnil tlak. Příjemně ale tento doktor nevypadal už na první pohled. Ani nepozdravil a stroze mi jen sdělil, abych otevřel ústa. Trvalo to asi pět vteřin, během kterých si prohlédl má nepříliš zdravá ústa, a konstatoval, že přesně vidí, kde mě to bolí. A že ten zub bude muset ven. Zhrozil jsem se. Nepředpokládal jsem, že mi bude zub trhat, ale pokud to byla jediná možnost, jak se zbavit té bolesti, tak vzhůru do toho.
V koutku duše jsem onoho zubaře obdivoval za to, že během jednoho krátkého pohledu dokáže poznat, kde mě to bolí. Měl jsem totiž v pravé části horní čelisti rozsypaný zub. Moc už z něj nezbylo, ale neplechu tam jistě dělaly jeho kořeny. Uklidnilo mě, když se zubař při umrtvování skutečně orientoval právě směrem k tomuto zubu. A pak škubnul.
Přestože to nebolelo tak, jak jsem předpokládal, byl jsem doslova zděšen, když mi vytáhl zub z úst. Byl totiž celý, nebyly to jen kořeny, jak jsem předpokládal. Podíval jsem na doktora a snažil jsem mu vysvětlit, že mě to bolelo vedle. A jeho reakce mě doslova šokovala: „Jo vy myslíte, že vás bolely ty zbytky toho zubu vedle, jo?“ Pokýval jsem hlavou. „No, to máte jedno. Tenhle taky nevypadal nejlíp.“ Pak se otočil k sestře a zamumlal něco o tom, že pokud by bolest nepřešla, že mám zase přijít.
Nebyl jsem schopen ani slova. Odcházel jsem s vytrženým zubem, který mě pravděpodobně ani nebolel. Bolest totiž do druhého dne neodezněla. A tak jsem se musel vypravit na pohotovost znovu. Tentokrát jsem ale zvolil jinou, abych se s panem doktorem nesešel. A tam už mi konečně vyndali kořeny od onoho rozsypaného zubu. A do hodiny bylo od bolesti.
Teď jen doufám, že zub, který mi ten první zubař vytrhl, byl na tom skutečně tak, že už se s ním nedalo nic dělat. Protože bych nerad přišel o zub, který by se dal ještě spravit. Od nynějška asi začnu k zubaři chodit pravidelně.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
