Článek
Když jsem nastupoval do nové práce, byl jsem plný očekávání. Bylo to totiž první zaměstnání, ve kterém jsem mohl uplatnit svoje poznatky ze studia vysoké ekonomické školy. Můj sen se splnil, a já se měl stát účetním.
Do práce jsem nastoupil, protože mi přišla zajímavá.
V účetní praxi jsem do té doby nikdy nepracoval, poznatky a způsobilost k vykonávání této profese jsem ale měl. Když mi byla práce v nové firmě prezentována jako mimořádně akční s možností uplatnit svoji kreativitu, byl jsem doslova nadšený. Pracovat v mladém kolektivu, kde se stále hledají nové možnosti, jak si práci mezi sebou usnadnit, byl splněný sen. Flexibilní pracovní doba i dovolená nad rámec zákoníku práce, to byly navíc jasné benefity. Jen to finanční ohodnocení bylo takové, že jsem si říkal, že s tím sotva vyjdu. Jenže má touha pracovat v oboru účetnictví byla větší, a tak jsem se nechal zlákat.
Posun žádný, jenom samé dupání.
Když jsem se zaškoloval, hltal jsem doslova každé slovo. Dělal jsem i projekty nad rámec svých pracovních povinností, neboť jsem se chtěl stát brzy plnohodnotným členem týmu. Práce mě tak bavila, že jsem z ní chodil domů s úsměvem od ucha k uchu. Jenže časem jsem začal poznávat, že všechno není tak zalité sluncem. Kariérní posun za tři roky, co jsem tam vydržel, nepotkal ani jednoho z mých kolegů. Jediné, kam se jeden z nás mohl posunout, bylo místo našeho nadřízeného v momentě, až půjde za patnáct let do důchodu. Mzda se mi za ty tři roky nezvedla ani o inflační vlivy, pochvaly se člověk od nadřízených prakticky nedočkal. Až v momentě, kdy nastal nějaký problém, dokázalo po nás vedení dupat takovým způsobem, že mi to celou mou práci dokázalo znepříjemnit natolik, že jsem se domů vracel se zkaženou náladou.
Když už mě to nebaví, tak to dál nejde.
I přesto jsem se dál snažil. Chtěl jsem, aby mě práce znovu začala bavit a abych si u vedení vydobyl uznání. Kolegové, kteří tam byli podstatně déle než já, mi ale naznačili, že v této firmě se nikdy nedočkám ničeho pozitivního. Když ze mě vyprchalo i poslední zrnko nadšení, řekl jsem si, že s tím musím něco dělat. Jediným řešením je pro mě ukončení zaměstnání. Když už mě ta práce vůbec nebaví, nemohu v ní zůstal ani o měsíc déle.
Bez financí to nedám.
Samozřejmě nade mnou visí ta nejistota, kvůli které mnoho nespokojených zaměstnanců své zaměstnání nedokáže opustit. A sice že budu bez peněz a nebudu mít jistotu pravidelného příjmu. Já ale přeci nechci zůstat doma napořád. Chci si najít novou práci, která mě opět bude bavit a naplňovat. V mezidobí se ale musím spolehnout na to, že se o mě postará stát. Mám přece nárok na podporu v nezaměstnanosti, řeknu si o příspěvek na bydlení. Pár měsíců si budu intenzivně hledat práci a pak to státu zase vrátím. Jsem rád, že žiju v České republice, která má sociální systém nastavený tak, že člověka bez práce na holičkách určitě nenechá. A proto i já se na ni nyní budu spoléhat. Alespoň na čas.
