Článek
Když vznikla samostatná Česká republika v roce 1993, státní dluh se pohyboval kolem 150 miliard korun. Ten se tehdejší vládě Václava Klause dařilo na této hranici udržet až do roku 1996. Jenže pak začal strmě stoupat. Každý rok se zvýšil o desítky miliard a my na přelomu milénia měli státní dluh na úrovni téměř 290 miliard. Jenže v novém tisíciletí rostl státní dluh ještě rychleji, často překonal i 100 miliardovou hranici nárůstu za jediný rok.
Absolutně nejvyšší tempo růstu měl ale státní dluh mezi roky 2008 a 2012. Svůj podíl na tom tak mělo hned několik vlád. V té době totiž končila druhá vláda Mirka Topolánka a zhruba na rok nastoupila úřednická vláda Jana Fischera, kterou nakonec vystřídala vláda Petra Nečase. V roce 2012 se státní dluh ustálil na částce přesahující 1,6 bilionu korun.
Na této úrovni se s drobnými výkyvy pohyboval hned několik let, což byl pro Česko naprosto nevídaný jev. Teprve s nástupem covidu v roce 2020 začal státní dluh opětovně růst a to tempem, jaké Česko ještě nezažilo. Jen z roku 2020 na rok 2021 se státní dluh zvýšil prakticky o 400 miliard, o rok později to bylo dokonce 450 miliard. Zpomalit toto tempo se povedlo až v roce 2023, kdy se státní dluh zvýšil „jen“ o necelých 210 miliard.
Celkový státní dluh k 31.12.2023 tak činil přibližně 3,111 bilionu korun. A na tomto dluhu nese svůj podíl každý z nás. V Česku podle statistik ke konci loňského roku žilo 10 900 555 lidí, což jednoduchým výpočtem znamená, že každý z nás dluží 285 389 Kč. A to je ohromné číslo, které jen tak nebudeme schopni splatit.
Průměrná mzda byla v Česku pro rok 2024 stanovena na 43 967 Kč, což je v čistém vyjádření za existence pouze základní slevy na poplatníka 34 836 Kč. Průměrný Čech by tak na splacení své části dluhu musel pracovat více jak 8 měsíců, aniž by z čistého příjmu utratil byť jen jedinou korunu.
Situace kolem státního dluhu se zdá neudržitelná. Nemůžeme přece neustále zvyšovat naše zadlužení. Je třeba, abychom nastavili daňové a pojistné systémy tak, abychom si sami na sebe vydělali. Státní rozpočet přece nemůže neustále končit ve schodku. Musíme s našimi penězi vyjít a ještě začít umořovat neskutečně vysoký státní dluh. Pokud k tomu neučiníme v co nejbližší době patřičné kroky, mohlo by se nám stát, že stejně jako Řecko budeme muset vyhlásit státní bankrot. A to si určitě nikdo z nás nepřeje.
Každý z nás si musí uvědomit, že to, že budeme platit vyšší daně, případně odvádět víc na sociálním pojistném, je jen prvním krokem k tomu, aby náš stát jako celek mohl bez problémů fungovat i nadále.
Zpracováno na základě:
