Článek
Měl jsem za to, že se můj syn na přijímací zkoušky na střední školu připravuje svědomitě. Ve škole patřil k těm lepším žákům a pravidelně chodil i na doučování právě k těmto jednotným testům od CERMATU jak z českého jazyka, tak z matematiky. Jenže když mi v posledních týdnech před konáním testů začal volat jeho učitel, že se na doučovací sezení vůbec nepřipravuje a že si nepamatuje ani to, co probírali minule, měl jsem trochu obavy.
A pak přišel den D. Můj syn vyrazil do své vysněné školy, aby tam napsal přijímací test a rozhodl tak o svém osudu. Jak si byl ale celou dobu tak jistý úspěchem, zpozoroval jsem už tehdy na něm známky silné nervozity. Ale věřil jsem mu a podporoval jsem ho. Vzhledem k tomu, že zadání testů studentům zůstávají a že jsme byli oba zvědaví, jak syn dopadne, a nechtělo se nám čekat až někdy do května na výsledky, poznačil si syn všechny správně odpovědi i do zadání a doma jsme se hned dali do opravování.
Už u češtiny mě překvapilo, kolik chyb tam udělal. Věděl jsem ale, že na jeho vysněnou školu je potřeba jen asi 55 bodů, a tak jsem se toho neděsil. Přeci jen z češtiny dosáhl asi na 30 bodů. A matematiku se přece doučoval. Jenže po opravě matematiky jsem zůstal úplně paf. 13 bodů mi jako úspěch nepřišlo. Celkem tedy získal 43 bodů a po prvním kole se jeho sny o budoucím povolání začaly rozplývat. Ještě ale bylo před námi kolo druhé, kde už může nervozitu hodit za sebe a soustředit se jen na správné řešení.
Celý víkend mezi přijímacími koly jsem se s ním poctivě učil. Zejména tedy matematiku. Vysvětloval jsem mu, které fatální chyby v testu udělal a na které si musí dát při druhém pokusu pozor. Vypadal, že dává pozor a že mě vnímá. Když jsme papír a tužku v neděli večer odložili, cítil jsem, že je na svůj pondělní výkon připraven. A držel jsem mu palce.
Když jsem ho ale po testech vyzvedával, příliš nadšeně nevypadal. Řekl sice, že to asi bylo o něco lepší, nadšení z jeho tváře jsem ale nezpozoroval. Ani do opravy testů se mu nechtělo, protože se děsil toho, jaký výsledek na něj čeká. Já jsem ale neodolal a jeho testy jsem zkontroloval. Češtinu napsal obdobně, tentokrát mi to vyšlo asi na 28 bodů. Ale matematika byla snad ještě horší. To, na co si měl dávat pozor a co jsem mu zdůrazňoval, jako by snad ani neslyšel. A navíc dělal chyby i tam, kde předtím ne. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, napočítal jsem mu pouze 3 body. Z 50. Oba testy měl tedy při druhém pokusu horší a budou se mu tak počítat ty z toho prvního. Na lepší výsledek než 43 bodů tedy nedosáhne. A to je pro něj prakticky konec jeho snu.
Teprve večer za mnou syn přišel, jestli jsem kontroval testy a jestli bych mu řekl, jak dopadl. Nechtěl jsem mu to původně říkat vůbec, ale usoudil jsem, že bude lepší, když bude na květnové oficiální výsledky připraven. Tím, co jsem mu řekl, byl ale doslova zdrcen. Jeho sebejistá frajerská tvář byla pryč, tvářil se sklesle a já viděl, jak se mu do očí valí slzy. Najednou propukl v ohromný pláč a zmizel v pokoji. Snažil jsem se ho uklidnit, ale jako by mě vůbec neposlouchal.
Už je to několik dní a on stále chodí s hlavou svěšenou a nejeví o nic zájem. Jestli tohle bude trvat až do poloviny května, tak se z toho asi zblázním.
Zpracováno na základě:
a na základě vlastního zážitku.
