Článek
Občas s kamarády vyrazíme na pivo. Musíme přece probrat, co je nového v životě každého z nás. Bydlíme všichni na jednom pražském sídlišti, jen jeden kamarád za námi dojíždí, takže chodíme pravidelně do stejné hospody, kde pivo umí pořádně natočit. Jenže ne vždy máme tak úplně možnost si popovídat, aniž bychom byli rušení.
Skoro pokaždé, když do onoho restauračního zařízení přijdeme, u hlavní stolu, kterému se říká „štamgastský“, sedí ti stejní lidé. Jsme na sídlišti, tak se to dá trochu čekat. Hospoda je to ale celkem útulná a rozhodně to není nějaká nalévárna. Kuchyň je tu obstojná a patří k síti restaurací, které najdeme po celé Praze.
Problém nastává v momentě, kdy si k jednomu stolu, který těsně sousedí s tím štamgastským, sedne rodina, která bydlí hned naproti. Mají dvě malé děti, odhadoval bych tak tři a pět let. A ty děti se v hospodě samozřejmě nudí, protože rodiče se s nimi nebaví. I to bych ještě pochopil, přestože vysedávání na pivu není pro děti rozhodně dobrý příklad. Když pak ale odbije osmá hodina a oni tam s nimi stále ještě sedí, mám vždy sto chutí jim něco říci.
Oni tam ale sedí i v devět, ba dokonce v deset. Na dětech je vidět únava, válí se po stole, zívají, kňourají. Na jejich prosby, zda by už nemohli všichni jít domů, je rodiče pošlou, ať se proběhnou. A tak za hlasitého křiku běhají děti po celé restauraci. A protože je to moc dlouho nebaví, začnou potom obcházet jednotlivé stoly a snaží se dát s lidmi, kteří u nich sedí, do řeči.
Občas s nimi taky prohodím pár vět, protože je mi jich líto, ale osobně jsem zastáncem toho, že děti do hospod nepatří. Na oběd možná. Když se rodina rozhodne, že nebude vařit a zajde si někam na jídlo, tak je to v pořádku. Ale aby rodiče popíjeli alkohol, zatím co jejich děti běhají po hospodě a baví se s cizími lidmi, tak to rozhodně ne. Ještě k tomu v takto pozdních hodinách.
Jednou jsem si dovolil to těm rodičům taktně naznačit. A byl jsem za největšího vyvrhela, který nenávidí děti. Oba rodiče a k tomu půlka restaurace včetně obsluhy se na mě dívala skrz prsty. A to dost dlouho. Našli se ale i tací, kteří se mnou souhlasili. Nedovolili si to, ale říct před tou rodinou nahlas. Okřiknout ty běhající a křičící děti už nepřichází vůbec v úvahu.
Jeden čas jsme kvůli tomu chodili i do jiné restaurace. Tam sice nechodili jedni rodiče pravidelně, ale pokaždé tam někdo s dětmi byl, takže to nakonec vyšlo úplně na stejno. Nevím, možná jsem příliš konzervativní, že mi tohle vadí. Podle mého by ty děti raději měly trávit čas venku, nebo by se měly vzdělávat. S rodiči, kteří ale skoro pořád vysedávají v hospodě, je žádná zářná budoucnost nečeká. A to je hodně smutné.
