Článek
V květnu letošního roku jsme vyrazili na Slovensko za známými, abychom lépe poznali krajinu našeho východního souseda, se kterým jsme ještě před 22 lety tvořili jeden stát. A že bylo opravdu co poznávat. Slovensko se v mnoha ohledech Česku vyrovná, v některých ho i předčí. Hrady tam mají skoro na každém kopci a krajina je tam ještě krásnější než u nás.
Strávili jsme tam čtrnáct dní a náš výlet jsme zakončili v zapomenuté vesničce, kde nás uvítal náš starý známý ze studií. Jenže nám jaksi zapomněl říci, že pokud se budeme chtít vracet domů o víkendu, tak autobus nejezdí a široko daleko není žádná vlaková zastávka. No a nám vyšel návrat právě na víkend.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme začali v neděli dopoledne zjišťovat, v kolik nám to vlastně jede, abychom se dostali na nejbližší vlakovou stanici. Nejede. To bylo to jediné, na čem se všichni naši hostitelé shodli. Jako jediná možnost se jevil odvoz automobilem. Rodina, u které jsme byli ubytovaní, ale vlastní automobil nemá, takže ani oni nám v tu chvíli nebyli schopni pomoci. Náš známý měl ale naštěstí kontakt na taxikáře z blízké vesnice a ochotně nám ho zavolal.
Byli jsme smíření s tím, že si asi dost připlatíme, ale nic jiného se nedalo dělat. Potřebovali jsme být v neděli večer doma v Praze, abychom mohli jít v pondělí do práce. Taxikář přijel na čas, vypadal i velmi příjemně, takže jsme byli rádi, že nám cesta dlouhá asi 25 km rychle uteče. A skutečně utekla. Pan řidič si s námi povídal, dával nám tipy na výlety po okolí, až sem příště pojedeme.
Pak jsme ale dojeli do stanice určení. Taxikář nám řekl, že když mu dáme čtyřicet euro, které má na tachometru, tak si budeme kvit. Velmi ochotně bych mu je dal, jenže nám už žádná eura nezbyla. Měnili jsme si jich jen pár, všude, kde to šlo, jsme platili kartou. A tak ze mě automaticky vyletělo, že budeme platit kartou. Taxikář se na mě otočil a povídá, že v tom případě to nebude čtyřicet euro, ale padesát.
Když jsem se zeptal proč, odpověď byla jednoznačná. Když mu dáme hotovost, tak jízdu nemusí přiznávat, ale když mu zaplatíme kartou, tak to přiznat musí a bude z toho platit odvody a daně. V tu chvíli mi to přišlo úsměvné, ale pochopil jsem, že to myslí vážně. Začal se chovat dost neurvale a hlásil něco o Češích bez peněz. To mě docela namíchlo.
Zeptal jsem se ho tedy, jestli mu nebude vadit, když mu to zaplatíme v českých korunách, kterých jsme u sebe měli dostatek. Byl s tím v pohodě a přirážku v takovém případě nepožadoval. Dal jsem mu 1100 českých korun, tak to on sám přepočítal. Pak mě ale něco napadlo. Požádal jsem o paragon. Nejdřív se mi vysmál, ale když pochopil, že i já to myslím vážně, se zlobou v hlase začal nadávat a dal mi účtenku.
Za jeho chování jsme ho převezli tak, že přirážku nedostal a ještě bude muset tuhle jízdu přiznat. Tak jako by měl každý správný podnikatel přiznat každou svoji tržbu.
