Článek
Na návštěvu do Česka mi přijel kamarád a já ho byl vyzvednout na nádraží. Protože mám ale nefunkční automobil, dopravil jsem se na hlavní nádraží v Praze městskou dopravou s tím, že zpět pojedeme taxíkem, abychom nemuseli tramvají tahat jeho zavazadla. Kamarád tu měl totiž strávit tři neděle a už den před příjezdem mi psal, že má velký kufr a dva těžké batohy.
Na nádraží jsem byl načas. Musel jsem sice počkat, protože vlak z Hamburku měl skoro čtyřicet minut zpoždění, ale v ruchu hlavního nádraží čas utíká tak trochu rychleji. Když konečně kamarád vystoupil z vlaku, přivítali jsme a já mu sdělil, že k nám do bytu pojedeme taxíkem. Museli jsme jen vyjít před Fantovou budovu a na nějakého si mávnout. Vím, že touto trasou jezdí taxíky prakticky neustále, takže jsem nepředpokládal, že bychom tam čekali. A nemýlil jsem se.
S kamarádem se bavíme výhradně anglicky. Moje i jeho angličtina je na skvělé úrovni. Oba máme z tohoto jazyka státnice. Jiný jazyk ani nepřipadal v úvahu. On neumí česky a já neumím německy. Celou cestu v taxíku jsme se tak bavili plynulou angličtinu a právě tehdy zřejmě taxikář usoudil, že jsme cizinci. Angličtina, kufry, batohy. Když nás pak vysadil na místě, čekal jsem, kolik si řekne. Bylo to asi čtyři kilometry, a tak jsem předpokládal, že se cena bude pohybovat kolem 200 Kč. Částka, kterou mi ale taxikář řekl, mi doslova vyrazila dech. Chtěl 40 euro. Kamarád mu ale řekl, že budeme platit v korunách. A tak ještě přisadil. Chtěl 1200 Kč.
V tu chvíli jsem přemýšlel, zda ho v tom chvíli nechat a předstírat, že jsme skutečně oba cizinci. Jenže jsem byl z toho, co si to dovoluje, tak rozhořčený, že jsem mu to hned vmetl do tváře. Byl nepříjemně překvapen, když zjistil, že mluvím česky. Vyvalil na mě oči a chvíli hledal slova. Tak trochu nevěděl, jak z toho ven. A pak jeho jistá tvář změnila výraz a nasadil provinilý tón. Vymlouval se, že neumí příliš anglicky a že matematika není jeho nejsilnější stránka. To jsem mu ale spolknout nehodlal. Pěkně jsem ho tam sjel a upozornil jsem ho, že má jediné štěstí, že pospícháme, jinak bych určitě přivolal někoho, kdo by z takového podvodu vyvodil důsledky.
Nakonec mi tedy řekl, že to bude 240 Kč. I to se mi zdálo hodně, už jsem s ním ale nechtěl zůstávat v autě ani jedinou minutu. A řešit s ním něco jsem nechtěl už vůbec. Vystoupili jsme a kamarád se mě pak ptal, proč jsem se tak rozčiloval. Tak jsem mu celou věc vysvětlil. Koukal na mě a nemohl uvěřit tomu, co mu říkám. Řekl mi, že v Německu by si tohle žádný taxikář nikdy nedovolil, protože by tím riskoval neskutečně vysokou pokutu a zákaz činnosti. A taky mi pověděl, že je to u nich často a tvrdě kontrolováno. V tu chvíli mě napadlo staré české přísloví. Jiný kraj, jiný mrav.
Zpracováno na základě
a na základě vlastního zážitku.
