Článek
Řím je kouzelné město, které dokáže do své atmosféry dávných věků vtáhnout snad každého. Projít se uličkami, kde se dříve procházel i sám Julius Caesar, vystoupat na ochozy, odkud Římané sledovali zápasy místních gladiátorů, nebo užasnout před monumentálností antického Pantheonu, to vše je v Římě možné. A k tomu nesmí chybět typická italská večeře v některé z malých romantických restaurací. Právě tam si totiž pochutnáte na čerstvých a kvalitních italských surovinách, na kterých je jejich kuchyně založena.
Jak jsme ale při naší poslední návštěvě zjistili, ne každý si Řím dokáže užít tak jako my. Potvrdilo se nám to u památníku Viktora Emmanuela II., kterému Italové neřeknou jinak než Altare della Patria neboli Oltář vlasti. Byli jsme se ten den podívat na vyhlídce na vrcholu památníků, neboť právě odtamtud je možné přehlédnout celé toto starobylé město. Přímo pod památníkem začíná ulice lemující historické vykopávky starého Fora Romana vedoucí k nedalekému Koloseu. A právě tam se také mezi vozovkami nachází malý parčík, který vyzývá k odpočinku. I my se rozhodli, že se tam na chvíli posadíme, abychom načerpali síly.
Po pár minutách se ale vedle nás posadila mladá rodina se dvěma dětmi. Věk dětí si netroufám odhadovat. Hned jak se ale začali bavit, poznali jsme, že jsou to naši krajané. Mysleli jsme, že s nimi prohodíme pár slov, když jsme ale sledovali, co následovalo, rychle jsme si to rozmysleli. Ze svých velkých batohů, které měli na zádech, začali vytahovat potraviny, které v tomto parčíků hodlali zkonzumovat. Nejprve vytáhli větší polovinu bochníku českého chleba, pak několik řízků a nakonec paštiku. Postupně vkládali jednotlivé řízky mezi dva krajíce chleba. Ty pak jedli rodiče. Dětem se chleba mazal paštikou. Ty z toho ale moc odvázané nebyly, a tak se snažily, co nejvíce této paštiky z chleba seškrábnout na zem.
Pozorovat, jak se tito lidé v parku ládují řízky a dělají kolem sebe neskutečný nepořádek, nebylo pro naše oči nic příjemného. Tohle místo totiž doslova milujeme. Doufali jsme, že způsobený nepořádek po sobě alespoň uklidí. Sotva ale dojedli, zvedli se a měli se k odchodu. Nezbývalo nic jiného, než je oslovit. Přesto, že jsme na ně začali mluvit velmi slušně, vypadali, že vůbec nechápou, co po nich chceme a že rozhodně nic uklízet nebudou. Na důraznější výzvu nás poslali do patřičných míst a bez další slov odešli.
V tu chvíli jsme se za ně museli stydět. A co víc, v tu chvíli jsme se styděli za to, že jsme Češi. Italové kolem nich chodili a nevěřícně kroutili hlavou. Nepříjemný zážitek v nás sice zůstal po zbytek dne, snažili jsme se však na to nemyslet, abychom si zbytek výletu ve věčném městě ještě dokázali užít.
Zpracováno na základě vlastního zážitku.
