Článek
Dětskou krutost někdy omlouváme tím, že děti jsou ještě malé a nemají z toho rozum. Jenže existuje nějaká hranice, kterou by ani v útlém věku překračovat neměly. A mělo by se jim vysvětlit, že nemohou člověka soudit jen podle toho, kolik má peněz. Podobnou zkušenost má i Andrea J.
Na vnoučata se neskutečně těšila a obětovala jim všechno
Andrea J. byla štěstím bez sebe, když se v padesáti devíti letech dozvěděla, že bude mít první vnouče. Rozhodla se, že tomu uzpůsobí celý svůj život. Odešla do předčasného důchodu, aby mohla své dceři ulehčit a umožnit jí rychlý návrat zpět do zaměstnání, kde si budovala kariéru. V rodině panovaly naprosto idylické vztahy, a tak nenamítal nic ani manžel její dcery a už se čekalo jen na porod.
Vnoučata upřednostnila před manželem
Narození první vnučky paní Andrey bylo důvodem k velké oslavě. První týdny Andrea dokonce u své dcery bydlela, což nesl velmi nelibě její o čtyři roky mladší manžel. Zpočátku měl sice pochopení, ale Andrea se domů od dcery stále nevracela. To spustilo lavinu následných hádek, což vyústilo v to, že se spolu manželé na několik let přestali bavit. Andrea své vnučce a následně i vnukovi obětovala skutečně vše. Trávila s nimi veškerý volný čas, brala je na výlety, chodila s nimi na procházky.
Přestaly k ní jezdit
Jako malé se děti k babičce chovaly slušně. Byly rády, že mají někoho, kdo se jim prakticky nepřetržitě věnuje. Když jim ale bylo osm a deset, babičku už tolik nepotřebovaly. S tím ale Andrea počítala. Navíc se dala znovu dohromady se svým manželem, neboť jejich vzájemná láska nikdy nevyhasla. A tak bylo nasnadě rozhodnutí, že se babička vrátí domů a už nebude bydlet u své dcery. Děti to nesly velmi nelibě, za babičkou jezdily, co nejčastěji to šlo. Jenže asi po roce jejich zájem začal opadávat a nakonec přestaly jezdit úplně. Dokonce jí přestaly zvedat i mobilní telefon. Andrea netušila, co se děje. Její dcera také netušila, čím by si je babička tak znepřátelila. Vidět ji ale nechtěly a hnout s nimi nešlo.
Dozvěděla se pravdu
Když už to Andrea nevydržela, rozhodla se, že si pravdu zkrátka zjistí sama. Rozjela se k dceři odhodlaná si s dětmi promluvit. Přestože ji nejprve ani nechtěly pustit do svého pokoje, nakonec je s jejich chováním konfrontovala. To, co jí ale řekly, Andreu doslova šokovalo. Zhroutila se a několik měsíců s ní nebyla rozumná řeč.
Její milovaná vnoučata jí sdělila, že když je brávala na výlety a kupovala jim, na co si ukázaly, myslely si, že je babička bohatá. Později se ale dozvěděly, že po dobu, co u nich babička bydlela, jí přispívali jejich rodiče, aby si to babička mohla v takové míře dovolit. Andrea jim to potvrdila, nechtěla jim lhát a ani k tomu neviděla důvod. Pak jí ale řekly, že o někoho, kdo nemá na to, aby jim kupoval značkové oblečení a podobné dárky, nemají zájem. Takový člověk jim totiž nemá co nabídnout a nehodlají vzájemným setkáváním ztrácet čas.
Odstěhovala se do zahraničí a vnoučata odstřihla
Andrea byla na pokraji sil. Vnoučatům obětovala všechno a takhle se jí odvděčily. Naštěstí jí její manžel vrátil světlo do života a vzájemně si odpustili všechny své chyby. Vybrali svoje úspory, prodali byt v Česku a odstěhovali se na španělské pobřeží, kde žijí své životy dodnes. S vnoučaty v kontaktu není.
Děti dokážou být skutečně někdy kruté a často i prospěchářské. Paní Andrea sice dnes žije svůj život v klidu a šťastně se svým manželem u moře, rány, kterou jí děti způsobily, se ale nikdy nezbavila. Pořád jí po nich zůstala prázdnota v srdci, kterou už nikdy nezaplní.
