Článek
Vnučka Katka slavila čtrnácté narozeniny a její babička se rozhodla, že jí koupí nějaký pořádný dárek. Katku totiž jen tak něco neuspokojilo. Jedinou možností, jak jí udělat opravdovou radost, bylo se vnučky přímo zeptat. Její odpověď zněla jednoznačně. Limitovaná kolekce vysokých sportovních bot známé značky. Přestože bylo babičce jasné, že takové boty nebudou nejlevnější, souhlasila. Katka si pak ještě nadiktovala konkrétní barevnou variantu, jiná totiž nepřicházela v úvahu.
No a babička začala hledat boty pro svou vnučku. Přestože to byla moderní babička, na internetu nikde konkrétní barevnou variantu bot najít nemohla. Vydala se tedy do Prahy, aby se zkusila podívat, zda nebudou boty na některé z kamenných prodejen, přestože jí bylo jasné, že budou dražší než ty z webu. A nakonec skutečně objevila obchod, kde takové boty měli, a dokonce i v Katčině velikosti. Stály skoro dvakrát tolik, co by ale babička pro svou vnučku neudělala.
A pak už nezbývalo nic jiného než s napětím očekávat reakci vnučky, až si narozeninový balíček rozbalí. Na Katce bylo už od našeho příjezdu znát, že se na dárek opravdu moc těší. Pořád se ptala, kdy už se jí bude přát a nemohla se dočkat. Když dárek konečně dostala, balící papír roztrhala, jako kdyby snad měla nějaký záchvat. S úsměvem otevřela krabici od bot a nahlédla dovnitř. A v tu ránu jí úsměv přešel.
Její rozzářená tvář se změnila v doslova děsivý škleb. Pak vytáhla jednu botu, podívala se na ni, rychle ji vrátila a krabici zavřela. Vstala od stolu a rozhlížela se po všech přítomných. Babička se jí ještě zeptala, co se stalo a proč se tváří tak podivně. Katka jen vzala krabici a vší silou s ní mrštila o zem. Podívala se se zlobou na babičku a řekla jednu větu, která všechny totálně odrovnala: „Babi, tys to zase totálně podělala!“ Pak s brekem odběhla do svého pokoje.
Babička nemohla uvěřit svým očím a uším a bylo patrné, že se jí do očí derou slzy. Dárek za několik tisíc ležel na zemi. Jedna bota byla pod stolem, druhá na druhé straně místnosti. Trvalo skoro hodinu, než se vnučka uklidnila. Bavit se ale s námi stejně nechtěla. Nikdo nechápal, co se stalo. Byly to boty, které chtěla. I barevná kombinace odpovídala.
Když jsme šli za Katkou do pokoje, několikrát nás za doprovodu vulgárních slov vyprovodila. To mě docela vyděsilo. Rodiče přece měli v takovém případě zakročit, ale neudělali vůbec nic. Nakonec z Katky vypadlo, že je to sice stejná barevná kombinace, ale barvy jsou přeházené. Tam, kde měla být bílá, je žlutá, a tam, kde měla být žlutá, je bílá. A takové ošklivé boty ona nechce. Babičce vyhrkly slzy znovu.
Co na tom všem ale bylo nejhorší, byla reakce rodičů Katky. Podívali se na babičku se slovy: „No nedá se nic dělat. Čeká tě další cesta do Prahy.“ To už ale bylo i na mě moc, zvedl jsem se od stolu a odešel jsem. Ten den už jsem nechtěl nikoho z této části mojí rodiny ani vidět. O jejich výchově jsem si vždy myslel svoje, to, co ale oni i jejich dcera předvedli dnes, by mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech.
