Článek
Už je to skoro rok a půl, co partnerka skončila ve svém posledním zaměstnání. Důvody, se kterými za mnou tehdy přišla, se mi zdály poměrně racionální. Nelíbilo se jí, jakým způsobem je firma vedena, nerozuměla si se svojí nadřízenou a nehodlala tam dělat puťku pro všechno, jak se tak říká. Tehdy jsem ji v tom dokonce podpořil. Pokud se jí v jejím zaměstnání nelíbí a nechodí do něj alespoň trochu ráda, začne tu špatnou náladu nosit i domů. A to jsem nechtěl dopustit.
Dala tedy výpověď, i když ještě neměla sehnané nové zaměstnání. Neměl jsem jí to za zlé. Vydělávám dost, takže pár měsíců to určitě bez problémů přežijeme. Jenže první signál, že se do žádné nové práce moc nežene, jsem tak trochu ignoroval. Uběhly totiž tři měsíce od jejího posledního dne v práci, než jsem si všiml, že ještě nebyla na žádném pohovoru. Když jsem s tím na ni vyrukoval, snažila se mě uchlácholit tím, že si potřebovala odpočinout a že už s hledáním brzy začne. Jenže než poslala první životopis trvalo to skoro další tři měsíce.
Zaslepen láskou k ní jsem byl ale rád, že už si konečně něco hledá a bude jí to vyhovovat víc než to, co dělala předtím. Jenže od té doby navštívila pohovorů nepřeberné množství. Zpočátku chodila i na tři týdně. Vracela se ale s rozpačitými pocity. A i tam, kde by ji třeba hned vzali, se jí vždy něco nelíbilo. Někdy to byla pověst zaměstnavatele, někdy vzdálenost od bydliště, jindy nevyhovující pracovní prostředí nebo náplň práce. Postupem času pak začala chodit na pohovory méně a méně. V současné době jde tak na jeden či dva pohovory během měsíce.
Přestože vydělávám dost a první měsíce doma dostávala ona ještě podporu v nezaměstnanosti, už více než rok je financování celé domácnosti pouze na mě. A v poslední době už mě to začíná pěkně štvát. Hledání jejího zaměstnání se u nás stalo častým zdrojem hádek. A místo, aby ji to motivalo v usilovnějším hledání, přijde mi, že na shánění nové práce už úplně rezignovala. Poslední dva tři měsíce už ji nezajímá ani domácnost. Když se vrátím z práce, ona leží s tím, že ji bolí hlava. Není ani umyté nádobí, a to máme myčku, ani vypráno či uklizeno. Dost často se mi taky stane, že vůbec není doma. Chodí čím dál častěji s kamarádkami na víno.
Nebojím se toho, že by přehnaně pila. Jen mi trochu vadí, že vše financuji já, navíc jí dávám finanční prostředky, aby nebyla úplně bez koruny, a ona je utrácí po vinárnách. Jenže když na to zavedu řeč, hned je oheň na střeše. Tuhle mi dokonce řekla, že jsem chlap, tak ať se starám, a že existují ženy, které nepracují celý život a živí je jejich muži. No to jsem myslel, že snad vyskočím z kůže.
Ač nerad, musel jsem jí dát ultimátum. Má dva poslední měsíce na to, aby někde nastoupila, jinak si budeme muset vážně promluvit o našem vztahu. Ani ale vlastně nevím, jestli to přijala, protože se po mých slovech sebrala a šla si lehnout, aniž by na ně reagovala jediným slůvkem odpovědi. Tak uvidíme.
