Článek
Láska k rodině je důležitou věcí v životě každého člověka. A svou rodinu budu milovat, přestože se svět, ve kterém žiji, značně liší od toho jejich. Už několik let bydlím v Praze, vystudoval jsem tu vysokou školu a zapojil jsem se do pracovního procesu. Má rodina bydlí v malé vesnici, kde, jak se tak říká, dávají lišky dobrou noc. Vždy jsem se je ale snažil do mého života co nejvíce zapojit. Pravidelně je beru na výlety za kulturou a za poznáváním hlavního města. Praha je totiž nádherné místo, ve kterém stále můžete objevovat něco nového. A právě to se jim snažím ukázat.
Poslední příležitost, jak se opět vidět se svou rodinu, se naskytla před několika týdny při příležitosti mého pracovního povýšení. Pozval jsem je všechny do poměrně luxusní restaurace na oběd do Prahy s tím, že pak bude následovat opět nějaká poznávací procházka. Prosil jsem otce i svého bratra, ať se chovají slušně, protože mají ve zvyku zbytečně gradovat situaci, i když to není úplně nutné.
Musím ale přiznat, že to byla velká chyba. Možná právě tím, že jsem je na to upozornil, to vzali za úplně opačný konec, až jsem se za ně v restauraci musel stydět. Už když si objednávali jídlo z menu, jejich výslovnost cizích, zejména italských, slov byla opravdu tristní. To jsem ale přešel bez povšimnutí. To, že nevědí, jak se tato slova správně čtou, není tak úplně jejich vina. S lidmi, kteří si v italské restauraci objednávají ňoky tak, že si obsluze říkají o gnoči, se potkávám dnes a denně i tady v Praze.
Jenže pak to začalo. Když to obsluze po objednání trvalo deset minut a jídlo ještě nebylo na stole, začal na ni můj otec pokřikovat. Když jsem slyšel výrazy hej, počkej nebo kde je to žrádlo, myslel jsem, že se hanbou propadnu. Na druhou stranu si za to můžu sám. Nevím, co jsem od nich čekal. Obdobně se chovají vždy.
Všichni jsme si objednali vybrané pochoutky podniku, ale jak bratr, tak otec si stěžovali na to, že se to nedá jíst. Chtěli dokonce houknout na servírku a říct jí, ať si to odnese. Zadržel jsem je na poslední chvíli. Oba si mohli vybrat z klasických jídel, která znají, ale jeden z nich si vybral slávky a druhý si dal lanýžový tatarák. Výsledek byl katastrofální. Skořápky ze slávek létaly po celém stole, jak se je otec snažil odtrhnout od sebe. Nemluvě o tom, že to byly slávky v rajčatové omáčce, takže oblečení těch nejblíže sedících bylo na konci oběda plné červených fleků od rajčat. Bratr si zase stěžoval na to, že tatarák chutná dost zatuchle a že je určitě zkažený. Nepomohlo ani to, když jsem se mu snažil vysvětlit, že to, co cítí, je chuť lanýže.
Když mi pak přinesli účet a servírka řekla částku, kterou mám zaplatit, ozvala se z otcových úst vulgární nadávka o tom, jak je to drahé. Jako obvykle jsem nechal spropitné ve výši patnáct procent, na což se mi otec snažil vysvětlit, že jsem se asi spletl, protože slečna servírka říkala úplně jinou cenu.
Asi je teď zase nějakou dobu nikam nevezmu. Nebo alespoň ne mezi lidi. Miluju je všechny, ale tohle mi dokáže vždy zkazit dojem ze dne, který bychom si společně mohli opravdu užít. Jsem ale proto špatný člověk?
