Článek
Když se 3. června 2017 Alex Honnold postavil pod monumentální žulovou stěnu El Capitan v Yosemitském národním parku, nebyla kolem něj žádná jisticí lana, karabiny ani spolulezec. Měl jen lezečky, pytlík s magnéziem a téměř čtyři hodiny před sebou. Cíl byl jednoduchý jen na papíře, vylézt téměř devět set metrů vysokou stěnu po trase Freerider zcela bez jištění. To, co následovalo, bývá dodnes označováno za jeden z největších individuálních sportovních výkonů všech dob. A následovaly další výstupy. Například na mrakodrap Taipei 101, opět bez lan či ochranného vybavení. Po zhruba 90 minutách dosáhl vrcholu 508metrové věže.
Má vlastnosti, která ho k tomu předurčuje
Nešlo přitom jen o mimořádně obtížné lezení, ale každý pohyb musel být naprosto přesný. Jediný uklouznutý prst, špatně postavená noha nebo drobná ztráta koncentrace by znamenaly pád, který by nebylo možné přežít. Proto Honnoldův výkon překročil hranice sportu. Zatímco veřejnost obdivovala jeho odvahu, vědci si začali klást jinou otázku: Jak funguje mozek člověka, který je schopen něco takového vůbec udělat?
Na první pohled může působit jako člověk závislý na adrenalinu. Jenže lidé, kteří Honnolda znají, popisují úplný opak. Je klidný, systematický a až téměř obsesivně pečlivý. Samotný výstup na El Capitan nebyl spontánním rozhodnutím, připravoval se na něj několik let. Trasu Freerider absolvoval opakovaně s lanem, fotografoval jednotlivé úseky, zapisoval si pořadí chytů a kroků a vytvářel si doslova pohybovou mapu celé stěny.
Alex Honnold s lezením začínal v jedenácti letech
Existují pasáže, kde musí během několika sekund přenést váhu těla přes drobné výstupky široké jen několik centimetrů. Jiné úseky vyžadují extrémní sílu prstů nebo dokonalou rovnováhu. Každý z těchto pohybů nacvičoval tak dlouho, až se stal automatickým. „Má vlastnosti, které mu umožňují být neuvěřitelně soustředěný a mimořádně trpělivý, a zároveň silně vyhledávat intenzivní zážitky,“ vysvětlovala Jane E. Joseph, kognitivní neurovědkyně z Medical University of South Carolina (MUSC). Nejde tedy o bezhlavé riskování, ale o snahu odstranit maximum nejistoty ještě před samotným výkonem.
Mozek, který reaguje jinak
Skutečný rozruch ale způsobilo až neurologické vyšetření, kterému se Honnold podrobil během natáčení oscarového dokumentu Free Solo. Neurovědkyně Jane Joseph z Medical University of South Carolina chtěla zjistit, jak jeho mozek reaguje na podněty, které u většiny lidí vyvolávají strach nebo odpor. Během funkční magnetické rezonance mu promítala fotografie násilí, zranění, nebezpečných situací i dalších silně emocionálních scén.
Výsledek byl neobvyklý. Amygdala – oblast mozku, která hraje klíčovou roli při zpracování strachu – vykazovala výrazně nižší aktivitu než u většiny testovaných osob. Jinými slovy, mozek nereagoval na hrozivé podněty způsobem, který je považován za běžný. „Koncept ‚super vyhledávače vzrušení‘, kterého charakterizuje velmi silná motivace vyhledávat intenzivní a vzrušující zážitky, ale zároveň schopnost mít nad sebou vysokou míru kontroly a seberegulace, je velmi důležitý,“ popsala to vědkyně.
Jane Joseph ale zároveň upozornila, že tento výsledek neznamená, že Honnold strach necítí. Spíše se zdá, že k aktivaci jeho obranných mechanismů je zapotřebí mnohem silnější podnět. Je možné, že se narodil s odlišnou citlivostí amygdaly, stejně jako je možné, že ji ovlivnily desetitisíce hodin strávené v extrémních situacích. Právě druhá možnost zajímá vědce stále více. Mozek totiž není neměnný orgán. Díky takzvané neuroplasticitě se dokáže přizpůsobovat zkušenostem a dlouhodobému tréninku. Není proto vyloučeno, že Honnoldův mozek se během let doslova „přeprogramoval“.
Vástup na El Capitan
Sám odmítá mýtus o člověku bez strachu
Média často vytvářela obraz muže, který se nebojí ničeho. Jenže Honnold se proti tomu opakovaně vymezuje. V rozhovorech vysvětluje, že strach cítí stejně jako ostatní lidé. Rozdíl je podle něj v tom, že se naučil rozlišovat mezi skutečným nebezpečím a emocemi, které člověka pouze paralyzují.
Pokud se během přípravy necítí stoprocentně jistý, výstup jednoduše odloží. Stejně tak odmítne lézt při špatném počasí nebo pokud není v ideální fyzické či psychické kondici. „Když cítím strach, nelezu.“ Tuto myšlenku Honnold opakuje v různých obměnách už řadu let. Zdůrazňuje tím, že free solo není o překonávání paniky, ale o dosažení stavu, kdy člověk ví, že je na výkon připraven.
Jeho přístup se výrazně liší od romantické představy odvážného dobrodruha. Ve skutečnosti připomíná spíše špičkového chirurga nebo pilota – člověka, který se snaží eliminovat každou možnou chybu ještě předtím, než nastane kritická situace.
Nejnebezpečnější místo celé stěny
Během výstupu na El Capitan existovalo několik úseků, které mohly celý pokus ukončit. Nejslavnější z nich se jmenuje Boulder Problem. Jde o krátkou, ale extrémně technickou pasáž přibližně 600 metrů nad zemí. Honnold zde musel provést dynamický pohyb přes téměř neviditelné výstupky a přenést celé tělo pouze na několika prstech. Horolezci tuto část běžně lezou s lanem a i tak bývá považována za jednu z nejtěžších částí celé trasy. Honnold ji zvládl napoprvé.
Výstup natáčel tým režisérů Jimmyho China a Elizabeth Chai Vasarhelyiové. Pro kameramany šlo o mimořádně psychicky náročnou práci. Uvědomovali si totiž, že pokud Honnold udělá chybu, mohou jeho smrt zachytit v přímém přenosu. Režisér Jimmy Chin později přiznal, že celý štáb řešil etickou otázku, zda vůbec takový pokus natáčet. „Museli jsme vést opravdu těžké rozhovory,“ potvrdil. Někteří kameramani dokonce během nejkritičtějších okamžiků raději odvrátili zrak, protože nedokázali sledovat, co se před nimi odehrává.
Dokument Free Solo nakonec získal Oscara za nejlepší celovečerní dokument a přiblížil široké veřejnosti nejen samotný výkon, ale i psychologii člověka, který dokáže fungovat v podmínkách, jež většina lidí považuje za nepředstavitelné.
Pro vědce je jako svatý grál
Honnoldův případ dnes bývá citován při výzkumu lidského rozhodování, zvládání stresu i neuroplasticity mozku. Ovšem jeho výsledky nelze zobecnit. Neexistuje žádný důkaz, že by měl „gen odvahy“ nebo že by se narodil bez schopnosti prožívat strach. Naopak se zdá, že lidský mozek lze dlouhodobým tréninkem významně ovlivnit. Proto je Honnold zajímavý i mimo oblast sportu. Ukazuje, jak velkou roli hraje příprava, opakování a schopnost regulovat vlastní emoce. Stejně jako špičkoví vojáci, piloti nebo chirurgové se naučil pracovat pod obrovským tlakem tak, aby emoce neovlivňovaly jeho rozhodování.
To samozřejmě neznamená, že by podobné výkony měl kdokoli napodobovat. Free solo lezení patří mezi nejnebezpečnější disciplíny na světě a většina špičkových horolezců jej odmítá právě kvůli fatálním následkům jediné chyby. Alex Honnold ale ukázal, že lidská psychika dokáže fungovat způsobem, který ještě před několika desetiletími působil téměř nepředstavitelně. Nezměnil jen historii horolezectví. Přiměl také vědce přehodnotit, jak pružný a přizpůsobivý může být lidský mozek.
Zdroje: autorský článek s využitím
