Článek
V devadesátých letech neexistovalo v českých médiích větší jméno než Vladimír Železný (81). Nebyl jen ředitelem televize. Byl symbolem nové éry. Mužem, který každý večer promlouval k milionům lidí, komentoval politiku, útočil na protivníky a budoval kolem sebe obraz člověka, bez něhož by TV Nova neexistovala. A možná tomu po čase uvěřil i on sám. Ne nadarmo se však říká, že pád z vrcholu bolí nejvíce.
Vše stálo na vratkých nohách
Když v roce 1994 Nova odstartovala, působila jako televizní revoluce. Zatímco Česká televize byla pro část publika stále spojovaná s pomalým porevolučním vysíláním, Nova nabízela rychlost, emoce, agresivnější zpravodajství a úplně jiný styl komunikace. Železný velmi rychle pochopil, že nejde jen o sledovanost. Šlo o moc. Celý projekt od začátku stál na zvláštní konstrukci.
Americká společnost CME dodala kapitál, know-how i technologii. Česká firma CET 21 zase držela licenci k vysílání. V praxi to znamenalo, že bez české licence by zahraniční investor nemohl vysílat. A právě v tom ležela budoucí exploze. Železný postupně získával stále větší vliv. Nejen uvnitř televize, ale i navenek. Byl populární, mediálně mimořádně schopný a uměl pracovat s emocemi veřejnosti.
Vladimír Železný měl společnost krásných žen rád
Když se později vztahy s americkými investory rozpadly, dokázal konflikt prezentovat téměř jako národní boj. Neprodáme Novu cizincům, zaznívala tehdy silácká prohlášení. Americká CME měla jiný pohled. Tvrdila, že jí Železný televizi prakticky vyvedl před očima. Zakladatel CME Ronald Lauder později mluvil o okradení za bílého dne. To už byla válka v plném proudu.
Železný proti všem
Železný mezitím útočil prakticky na každého, kdo se postavil proti němu. Rada pro vysílání. Američtí investoři. Politici. Novináři. Veřejnost přitom dlouho stála na jeho straně. Měl talent působit jako člověk, který bojuje proti mocným zahraničním hráčům a brání „českou televizi“. V roce 1999 pronesl jednu z nejznámějších vět celé kauzy:
Železný považoval Novu za svoje dítě, tak to prezentoval ven. Jenže právně jeho nebyla a právě v tom byl problém. Nova tehdy byla zlatý důl, o tom nebylo sporu. Reklamní trh explodoval, televize dominovala sledovanosti a generovala obrovské zisky. Kontrola nad ní znamenala nejen mediální vliv, ale i astronomické peníze. A čím větší byly peníze, tím tvrdší byla válka. Americká CME postupně přišla s tím, že český stát selhal při ochraně její investice. Spor už dávno nebyl jen mezi Železným a investory. Do hry vstoupily mezinárodní arbitráže a tehdy začalo být jasné, že účet může být gigantický.
Daňoví poplatníci museli platit
V jednu chvíli začali právníci CME otevřeně mluvit o tom, že odpovědnost ponese stát. A měli pravdu. Mezinárodní arbitráž nakonec rozhodla, že Česká republika nedokázala ochránit zahraniční investici, výsledek byl šokující. Stát musel CME zaplatit přes 10 miliard korun. „Jako předseda rozpočtového výboru musím říct, že za stávající situace veřejných financí je částka 10 a půl miliardy částkou poměrně dramatickou. Jde o několik technických možností. Jakou zvolíme, vyjde z jednání. Každopádně jde o závazek, který bude muset Česká republika zaplatit,“ uvedl Miroslav Kalousek.
Šlo o jednu z největších arbitrážních proher v historii země. Peníze neplatil Vladimír Železný, neplatili je manažeři Novy ani politici, kteří situaci roky nezvládali. Platili je daňoví poplatníci. Přitom Železný dlouhou dobu působil téměř neporazitelně. Byl mistr veřejného prostoru. Uměl přesvědčivě mluvit, útočit i manipulovat emocemi. Část společnosti ho obdivovala právě proto, že působil silně a nekompromisně.
Jenže atmosféra země se postupně měnila. Devadesátá léta končila. Styl tvrdého podnikání na hraně přestával být obdivovaný a začal být vnímán jako symbol chaosu. A Železný se stal jednou z jeho hlavních tváří. V roce 2003 definitivně skončil v čele Novy. Byl to konec muže, který ještě pár let předtím působil téměř nedotknutelně.
Vladimír Železný a Miloš Zeman
Ego větší než televize
Na celé kauze je fascinující jedna věc, Vladimír Železný postupně přestal oddělovat sebe a Novu. Televize se stala součástí jeho identity. Když někdo kritizoval Novu, bral to osobně. Když někdo zpochybňoval jeho kroky, reagoval často agresivně a emotivně. Železný byl člověk, který si myslel, že je silnější než systém. A právě to bývá často začátek pádu.
Příběh Novy dnes působí skoro neuvěřitelně. Televizní ředitel válčí s americkými investory. Stát prohrává miliardovou arbitráž. Politikům se do konfliktu nechce, protože se bojí nejsledovanější televize v zemi. Jenže přesně taková byla část českých devadesátých let. Rychlé peníze. Slabá pravidla. Obrovská ega a pocit, že všechno je možné.
Vladimír Železný byl jedním z nejvýraznějších symbolů té doby. Člověkem, který dokázal ovládnout mediální prostor způsobem, jaký už dnes prakticky není možný. Jenže stejně velký byl nakonec i jeho pád. Nova pokračovala bez něj, ale účet za celou válku zůstal. Nutno říct, že příběh Železného neskončil Novou. Krácení daní a další věci, které se kolem něj točily, jsou už však zase úplně jiná kapitola.
Zdroje: autorský článek s využitím
